Vlak zastavil prudce! Polití byli všichni!

Může se to stát v každé vteřině! Vlak sebou cukne a co není upevněné, letí! Kdo nemá náhradní oblečení, může splakat nad výdělkem! A dojet domů polonahý!

Sedíme si tak s Martou na kafíčku a plkáme o nesmrtelnosti chrousta. Koukáme kolem a užíváme si odpoledního sluníčka, které přes výlohu vytváří v kavárně krásné dlouhé stíny.

Najednou vidím, že Marta má nad kolenem riflí nějaký podivný flek. Místo už je suché, ale ten flek tam pořád je.

Marta zachytí můj pohled a začne se smát...

„No jo no, asi nemám jezdit vlakem nebo si mám preventivně obléct pláštěnku nebo radši rovnou rybářský oblek!“

„Co se stalo?“, nedá mi to a jako správná ženská se na to musím zeptat.

„Jedeme si tak v klídku vlakem, lidi vystupují a přistupují. Není moc plno...,“ usmívá se Marta: „...taková odpolední pohodička. Občas se ozve hlášení, do které stanice dojedeme. Za mnou na čtyřce se starší manželé domlouvají, co budou vařit. Vpravo přes uličku spí studentka. Asi ji ta škola zmohla...“

Je to tak, je to taková normální jízda, myslím si. Ale co má společného s flekem na stehně?

„V další zastávce najednou slyším nějaké cinkání. Přistupuje zálesák. Třídenní strniště, maskáčové vybavení, u pasu nůž, na zádech batoh s karimatkou...“, ukazuje Marta šířku toho batohu: „...a sedá si ke mně na čtyřku naproti k oknu. Až teď vidím košík plný krásných hub. Křemenáče, hříbky, babky, bedly. Hned bych si dala. Mňam!

Zálesák ještě umisťuje batoh do zavazadlového prostoru a sedá si. Asi je vyhladovělý a tak z kapsy bundy vytahuje sendvič. A za chvíli z druhé kapsy plechovku s nápojem a otvírá ji.

Je slušňák, pohledem se mne ptá, jestli to všechno může začít jíst...

Jasně, že pohledem odpovídám, že může. Pro jistotu ještě kývnu a zase koukám z okna a sleduju stromy a domy, které se míhají venku...“

Marta se zakousne do laskonky a pomaličku rozpouští soustíčko na jazyku...

„A přesně s takovou chutí on jedl sendvič...“, rozplývá se Marta: „...a ten sendvič tak voněl...

Ale najednou!“, Marta trochu zvýšila hlas. Asi bude následovat nějaké drama!

„Najednou vlak prudce zabrzdil. Všichni sebou trhli, spadl nějaký kufr. Holčička u dveří začala plakat. Studentka naproti se probudila a staroušci za mnou jen hekli...

Bylo to jak ve zpomaleném filmu!

Kus sendviče spadl zálesákovi do klína. Plechovka se zakymácela a na stolečku se převrátila. Chlapík byl jako blesk a chytil ji do dlaně. Jenže jak je ta plechovka měkká, tak ji rozmáčkl a nápoj vystříkl všude kolem!

Na stolek, na okno, na zem, na sedačku, na houby!

I na mne! Naštěstí jen nad koleno.

Chapík se hned omluvil, vytáhl odněkud kapesníčky a začal utírat...

...moje kalhoty, sedačku vedle mne...

...i ty houby...

...pak se vrhnul na podlahu...

...ale všechno je lepkavé.

Na studentku naproti naštěstí nic nevyteklo, tak jen sledovala, jak chlapík maká. Asi se jí líbil.

Vlak už se blíží do stanice. Zálesák vystupuje. Balí si cajky a ještě jednou se mi omlouvá...“

„Tak to byl fakt slušňák“, přikyvuju a říkám Martě, že to tedy byla dobrodružná jízda...

„Jo, to byla...“, už se směje Marta: „...slušňák vystoupil a se studentkou naproti se na sebe usmíváme...

...protože ve vagonu se nese krásná vůně...

...z toho rozlitého nápoje!“

–-

PS. Naše kafíčka s Martou jsou vždycky pohlazení na duši!

Vlak přijel! Ale chyběly mu dva vagóny! - Blog iDNES.cz

Opily se tak, že ráno nepoznaly vlastní děti! - Blog iDNES.cz

Seděly tam dvě buchty! Jedna hezká, jedna tlustá! - Blog iDNES.cz