Stál tam a smutně koukal! Tak jsem mu dala!

Krásný mladík. Vysoký, vypracovaný. Kulturista, polodlouhé vlasy, tmavé oči. Sexy každým coulem! Úchvatný úsměv! Ať je vám dvacet nebo padesát, kolena se podlamují!

Marta dneska přišla na kafe s širokým úsměvem. Oči jí zářily a nesla se lehce jako pírko. Málokdo by jí hádal její věk.

S grácií usedla na židli u stolku. Pán, co šel venku za výlohou, se na Martu usmál. Marta se usmála taky a jemně pokývla hlavou. Pán kývl na odpověď a šel dál.

„Ty ho znáš?“, ptám se Marty.

„Ne, neznám! Jen na úsměv odpovídám úsměvem, když se přes sklo nemůžeme slyšet.“

Servírka donesla lungo bez ptaní. Jen si ověřila, jestli to dneska bude laskonka. Byla! Větrník prý příště.

Marta je dnes nalehko. Je vidět, že přijela autobusem. Jezdí jím ráda. Má už svoje oblíbené místo, kam si vždycky kupuje místenku.

„Tjo, dneska jsem zažila zvláštní situaci...“, koukla na mne Marta po prvním doušku kafe: „...takovou úsměvnou, ale milou!

Chodím na nádraží dřív, abych si tam dala kafe a něco dobrého na zub.“

To vím, dělám to také tak. Člověk se pomalu připraví na cestu a má to klidnější. A ještě si smlsne.

„No a dneska...,“ Marta si uďobla laskonky: „...dneska to bylo fakt celé legrační...“

Na chvíli se odmlčela. Jo, je pěkná potvora! Protahuje to a pak vždycky musím čekat, co z toho vyleze...

„Vypila jsem kafe, snědla dortík...,“ Marta polkla další lůček: „...a pak jsem si šla odskočit. Pro jistotu. Jako vždycky jsem si napočítala deset korun a vyrazila jsem. Jenže mi hned nedošlo, že v horním patře je automat jen na desetikoruny a já měla drobný. Měla jsem smůlu...

Naštěstí jsem si uvědomila, že o patro níž je další WC. Tak tam chvátám a vidím, že tam stojí takový nádherný mladík. Italský typ, vysoký, kudrnaté černé vlasy. Asi cizinec...,“ Marta se úplně zasnila: „...hotový model! A počítal mince.

Když dopočítal, začal je házet do automatu u vstupu.

Říkám mu, že to háže v dámském záchodě. Nebyla tam totiž panenka nebo panáček. Jen nápisy Muži, Ženy.

To se už ale rozsvítila zelená šipka.

Takže bych mohla jít. Ale nejsem přece lehká děva, abych chodila za cizí prachy!

Když jsem viděla, jak tam nešťastně stojí, tak jsem mu dala!

Ty moje drobáky!

Nadšeně se usmál, naházel je do automatu na pány a šel!

Já taky!

Spokojeni jsme byli oba!“

–-

PS. Záchodové téma je věčné...

Moderní evropský muž čurá jedině vsedě!

Ve frontě na dámské WC??? Jako vždycky!!!

Jsem hrdinka! Okrádám svého zaměstnavatele!