Sedí a nehne se! Chudáci Japonci!

Nastupujete do autobusu. Je docela plno. Vypadá to, že moc volných míst asi nebude. Jste už na řadě! Řidič načte jízdenku a vy jdete dovnitř. Jenže na vašem místě už někdo sedí! Začíná boj!

Marta v poslední době jezdí nejen vlakem. Tentokrát přijela dálkovým autobusem.

Přišla ke stolku, položila kabelku na židli a obřadně pověsila kabát na věšák. Se zájmem jsem ji sledovala, protože to je něco úplně jiného než obvykle. To totiž kabelku i kabát práskne na volnou židli a už sedí a objednává si svoje oblíbené dobrůtky.

Říkám „Ahoj, vítej v kavárně“ a čekám, co se bude dít...

Marta se pomalu postavila přede mne, pomalu pokývala hlavou, spojila ruce před sebou, s jemným úklonem se na mne usmála a pravila: „Arigató.“

Nezačala jsem se smát. Jen jsem ji udiveně pozorovala...

Marta se pomaličku posadila: „No co se divíš, měla jsem dneska japonské cestování. Jela jsem busem plným Japonců.“

To mi nijak divné nepřišlo. Ve směru, kterým Marta obvykle jezdí, je Japonců docela dost. Láká je město UNESCO a bus jede z Prahy až tam. A když o tom Marta takhle mluví, tak se určitě něco cestou stalo...

„Už ti někdo zasedl místo v autobusu?“, zeptala se mne Marta poté, co si objednala kávu a dnes pro změnu větrník: „Jak jsme postupně nastupovali, tak najednou se několik Japonců vepředu začalo dohadovat. Ukazovali si telefony, kontrolovali čísla nad sedadly a bylo vidět, že se něco děje.

A taky že jo. Na místě jednoho z nich seděl nějaký dědula a ani se nehnul!

Japonci se mu snažili anglicky vysvětlit, že si zřejmě sedl na špatné číslo. Dědula jen mávl rukou a začal jim nadávat! A docela sprostě! Samozřejmě česky!

Japonci byli pořád slušní a něco si mezi sebou povídali.

Ostatní cestující mezitím v klidu nastupovali a autobus se pomalu zaplňoval..

Já seděla asi o šest řad dál. Už jsem se málem zvedala, že se jich zeptám, co se děje. Že bych jim případně pomohla, protože se fakt slušně snažili...

A dědula pořád pokračoval v hlasitých nadávkách, co si to ti šikmoočka dovolují!

Než jsem se zvedla, tak to vyřešili sami Japonci. Ten nejstarší šel pro řidiče, jasnou autoritu v dnešní jízdě.

Řidič ochotně přišel. Japonci mu ukázali svoje jízdenky a řidič odsouhlasil místa.

Jen dědula pořád nadával a řidiči řekl, že se nikam nehne, protože má přece svoje místo a že si Japonci můžou trhnout nohou!

Ti jen tiše sledovali, jak se situace vyvine.

Řidič dědulovi slušně řekl, ať se uklidní a že určitě bude všechno v pořádku. A požádal ho, aby mu ukázal jízdenku.

Dědula neochotně vytáhl papír s jízdenkou a řidič načetl kód.

„Víte, pane...“, řidič se pousmál. Řekla bych, že tak trochu škodolibě: „...vy máte číslo 23, ale sedíte na čísle 19. Mohl byste se tedy posunout o řadu dál?“

Dědula brblal, ale přesedl si. Ale že by se omluvil? Ani náhodou!

Japonci s úklonami děkovali řidiči, usadili se i na místo 19 a autobus se rozjel.

Marta upila ještě trochu kafe a dodala: „Musím fakt řidiče ocenit! Nejen že jednal velice slušně a rozhodně, ale naprosto bez problémů komunikoval s Japonci anglicky.

Fakt dobrý!“

–-

PS. Marta i z naprosto obyčejné situace dokáže udělat pořádný drama!

Vlak přijel! Ale chyběly mu dva vagóny! - Blog iDNES.cz

Vlak zastavil prudce! Polití byli všichni! - Blog iDNES.cz

Dvě opečené brambory, aneb dejte si pozor, co objednáváte! - Blog iDNES.cz