Proč jí to dáváte? Stejně to pustí do plínek!

…zvolala setra v nemocničním pokoji hlasem, jako když nůž projede máslem! Řekla to mnohem sprostějc, ale to tady nemůžu napsat! (plné znění viz níže) Takhle si představuju dozorkyni v koncentráku! Chudák pacientka-důchodkyně!

Bylo nedělní odpoledne, sluníčko svítilo…

Čerstvý vzduch voněl pozdním létem, okna v okresní nemocnici byla otevřená…

Byl návštěvní den…

Všechny čtyři pacientky v pokoji měly kolem sebe plno…

My jsme seděli kolem té naší a zrovna jsme se společně smáli, když nám ukazovala, jak se s pomocí berlí „hrabe z postele“ (jak sama říkala).

U protějšího lůžka u okna byli u babičky mladí a taky dvě vnoučata asi tak kolem třinácti let. Všichni se chlubili, jak byli na borůvkách a babičce přinesli dva kousky borůvkového koláče. Babička ho miluje a tak ho po kousíčkách, s požitkem a pomaloučku jedla.

Sestra přišla jen na okamžik zkontrolovat, co se děje. Když ale uviděla babičku s borůvkovým úsměvem, doslova zařvala: „Proč jí to dáváte??? Stejně se z toho posere!!!“

A v ten moment bylo ticho! Všichni zmlkli a dívali se na sestru. Babička se lekla tak, že doslova odhodila poslední kousek koláče na zem. Ostatní pacientky se okamžitě „stáhly do ulity“.

Rodiny se už zvedaly, že sestře řeknou něco pěkně od plic, že tohle není dětský tábor a nemoc že není bezmoc!

Všechny pacientky (už důchodového věku) jako jeden muž okamžitě jednou rukou držely své příbuzné a druhou měly na rtech…

Nikdo nic neřekl. Ani slovo.

Sestra se otočila a zavřela za sebou dveře. Taky beze slova. Ale viděla…

A ty naše nám hned vysvětlily, že když jindy zazvoní, že potřebují pomoc, tak že se může snadno stát, že pomoc prostě nepřijde! Když má službu zrovna tahle sestra. Aby si na ně nezasedla!

Ostatní sestřičky že jsou přímo andělé! A studentky zdrávky, ty že jsou jako jejich vnoučata a že jim nejen pomůžou na záchod, ale že si s nimi i popovídají!

Musím přiznat, že nás to stálo obrovské úsilí, jen tak po návštěvě odejít a nestěžovat si. Když je člověk v nemocnici několik týdnů a je ze začátku nemohoucí, tak tu „sesterskou“ pomoc potřebuje opravdu často. Tak jsme přání našich „starších“ respektovali.

Přece jen pamatují doby, kdy pan doktor (a tím pádem i sestra) mají VŽDYCKY pravdu!

Ale bylo to setsakra těžké.

Jo, možná to bylo zbabělé, ale kdybyste viděli ty jejich oči! To prostě nešlo!

V duchu jsem se ale zařekla, že až já budu v podobné situaci, že si to líbit nenechám.

I kdybych měla umřít!!!