Platím za sebe, syna a psa! Manžel ať si trhne!

Všední dopoledne. Na městském úřadě jen několik lidí u přepážek. Úřednice velice slušné a pečlivé. Vyřizují vše, co obyvatelé potřebují. Občas ale mají co dělat, aby se nesmály. Někteří občané jsou divní! A občanky ještě víc!

Marta měla dnes úřední dopoledne. A naše kafíčko byla jen polední přestávka před další akcí.

Když jsem příšla, Marta už seděla na svém oblíbeném místě a usmívala se. To je u Marty obvyklé, ale ten úsměv byl dnes trochu zválštní...

„Víš, co se mi dneska stalo?“, Marta na mne koukla a zasmála se: „Lítám od rána po úřadech a vyřizuju jednu věc za druhou... ...geodézie, banka, ověřit dokumenty...“

Marta mne nechala objednat a smála se dál: „Naštěstí jsou úředníci všude skvělí a když něco potřebuju, tak mi poradí. Prostě to všechno zatím jelo jako po másle...“

Obsluha donesla kafe a zákusek. Marta taky chvíli uždibovala ze svého větrníku a nechala mne vydechnout jen na malou chvilku.

„Teď před kafem jsem byla na městském úřadě. Potřebovala jsem ověřit nějaké dokumenty. Bylo to několik listů a potřebovala jsem to dvakrát, takže to chvíli trvalo. Úřednice kopírovala, razítkovala, zapisovala a já zatím sledovala provoz u druhé přepážky.

Nějaká paní chtěla jen informaci. Úřednice ochotně vše vyhledala a paní spokojeně odešla.

A pak to přišlo!

Na řadu přišla další paní, tak pětačtyřicet. Vypadala docela rozrušeně. Říkala jsem si, co asi bude chtít. Za přepážkou sedí úřednice, ne psychiatr...

Paní prý jde zaplatit poplatky za odpady...

Úřednice se zeptala na jméno, vyhledala adresu a čte ji nahlas. Nádražní 256.

Paní přikývla a zdůraznila, že ale bydlí jinde, že se přestěhovala. Úřednice vysvětluje, že to nevadí, že odpady se platí stejně po celém městě.

Paní ještě dodala, že bude platit i poplatek ze psa a manžel že si svoje odpady už zaplatil sám.

Úřednice jen pozvedla obočí, ale na nic se neptala. Bylo jasné, že tam není od nějakých komentářů, ale že reprezentuje úřad!

Paní pak ještě jednou zdůraznila, že bude platit jen za sebe, za syna a za psa! A syn že bydlí na staré adrese.

Úřednice pořád nic nekomentovala, jen se trochu usmála...“ Marta se musela nadechnout, upila trochu kafíčka, rozhlédla se kolem sebe a když zjistila, že poslouchají i dvě důchodkyně od vedlejšího stolku, tak trochu přidala na hlase. Pro případ, že by byly nahluchlé. Trochu se totiž předkláněly, aby jim neuniklo ani slovo.

Marta se na ně usmála a pokračovala: „Paní tedy zaplatila za sebe, za syna a psa a když viděla, že úřednice má na jazyku nějakou otázku, tak jen lakonicky dodala: „A manžel ať si trhne!“ Úřednice zachovala vážnost, i když situace směřovala ke komedii v přímém přenosu.

Starší paní ve frontě se začala smát, pán za mnou jen zakroutil dotčeně hlavou. No chlapi, ti drží spolu!“

Důchodkyním u vedlejšího stolku málem vypadly oči do kafe! Bylo jasné, že odsuzují tu dnešní mládež! Takhle mluvit o manželovi!

A Marta se pořád usmívala: „Paní zaplatila a protože zaznamenala reakce lidí za sebou, rozhlédla se a hrdě a hlasitě pronesla: „Co byste čekali? Jsem s manželem rozvedená, takže si můžu říkat, co chci!“ A odkráčela středem.

Obě úřednice už se mohly smát, protože paní na ně při odchodu neviděla...

No a já odešla chvilku po ní rovnou sem!“, dodala Marta a nabrala lžičkou poslední kousek větrníku.

Důchodkyně se narovnaly a začaly se bavit mezi sebou. Už nepotřebovaly tajně poslouchat.

Historka skončila. Źádná senzace, jen chvilka všedního dne...

A kavárnou se od pultu rozvoněla čerstvě mletá káva...

–-

PS. U kafe se toho člověk dozví...

Tu nejdražší šunčičku, prosím! Ať se pejsánek poměje!

Lidi ve frontě šílí! Dědula chce deset účtenek!

Vlak přijel! Ale chyběly mu dva vagóny!