Nemáš cash? Tak chcípni hlady!

Jo, je to tak! Tři kreditky v kapse a taky v mobilu. Hlad je ale hlad. A kafe by taky neuškodilo! Jenže co dělat, když karty neberou? Jen nějakou speciální. A tu v kapse nemám! Jen tři eura!

Minulé kafe byla Marta docela nabroušená. Právě se vrátila z Bruselu. A že prý tam málem umřela hlady!

„Představ si, hlavní město Evropy a člověk by tam umřel hlady! V úžasně zásobené pekárně...,“ Marta si mlsně olízla rty: „...sendviče teplé i studené, voňavé sladkosti, kafe bylo cítit až ven...“

Bylo mi jasné, jak to tam asi vypadalo. Ještě že jsme teď byly v cukrárně, před námi skvělá káva a na talířku naše oblíbené zákusky. Jinak by mi asi tekly sliny jak Pavlovovým psům.

„Vybrala jsem si bagetu s kuřetem po alsasku. Slečna mi ji na místě připravila, takže vše bylo naprosto čerstvé. Salát, rajčata, okurka, trochu cibulky...“, Marta se usmála: „...jen mne trochu překvapilo, že kuře po alsasku bylo jako pomazánka s kousky masa...“

„Tak jak jsi teda mohla umřít hlady, když to popisuješ tak, že bych se do té bagety hned zakousla?!?“, ptám se zvědavě.

„No počkej, to přijde...“, Marta se nenechala přerušit: „A kafe s mlékem sebou, což se taky chystalo. Šla jsem k pokladně, že zaplatím...

Sedm eur.

Přikládám telefon k terminálu. Jako vždycky. Píplo to. Jako vždycky.

Už beru bagetu i kafe a chystám se odejít.

Ale slečna mi říká, že platba neprošla. Že prý mám použít fyzickou kartu...“, zamračila se Marta: „Tak jo, vytahuju kartu a přikládám...

Nic!

Slečna to komentuje – ale to je VISA, tu nebereme.

Dobře, vytahuju MasterCard a přikládám.

Zase nic!

MasterCard taky nebereme, říká slečna... Prý bych potřebovala belgickou kartu s místní aplikací.“

„To jsi tedy byla docela v průšvihu, co?!?“, skáču Martě do řeči.

„No to teda jo! A prý, jestli mám cash. Říkám, že jen tři eura. Ty mám vždycky v kapse, kdyby bylo třeba na záchod...“

„A co jsi dělala?“, zase skáču Martě do řeči. Hlavou mi jede scénář, jak Martu zatýká policie nebo jí dává nějaká místní ochranka do nosu.

„Chvíli jsem přemýšlela, že buď vše zase vrátím nebo dojdu na hotel, že se tam s nima nějak domluvím...“, Marta byla duchem v bruselské kavárně: „Když najednou... ...kde se vzal, tu se vzal... ...zachránce! Jako v pohádce!

Nějaký mladík vstal od stolku a že mi pomůže. Že to zaplatí a nějak se domluvíme...“

„Tak snad nechtěl tvou ledvinu nebo noc v hotelu?!?,“ směju se.

„Ne, nechtěl. Že prý tak pomohl už víc lidem...“, pokývala hlavou Marta: „A že prý je to dobrý, že nic nechce, že ho sedm euro nezabije. Jenže to jsem nechtěla já. Nikdy nikomu nic nedlužím!

Takže zaplatil a já mu u jeho stolku převedla z mého účtu sedm euro na jeho účet.

Sám prý není z Belgie, ale protože tam často jezdí, tak si pořídil i belgickou kreditku.“

A Marta ještě dodala: „Holt v nouzi poznáš přítele! I když tenhle přítel byl takový nečekaný!“

–-

PS. Miluju naše kafíčka s Martou. Vždycky se nachechtáme...

Lidi ve frontě šílí! Dědula chce deset účtenek!

Vlak zastavil prudce! Polití byli všichni!

Opily se tak, že ráno nepoznaly vlastní děti!