Nažrat jsem ti dal! Co bys ještě chtěla?!?

Mezi regály obchodu tahle slova zněla opravdu podivně. Mladá žena se sklonila k polici s pánskými botami a ukazovala na ty, které by mu slušely. Chvíli se na ni zamyšleně díval a pak stočil pohled na boty…

Marta je nekonečný zdroj inspirace. Akorát že tahle story vypadala docela smutně.

Seděly jsme u kafe a kecaly. Za velkým oknem lidi venku jako by procházeli kolem nás, jen se jich dotknout. Dělilo nás jen sklo.

Olízla lžičku a položila ji na talířek. Jemné cinknutí odstartovalo další slova.

„Hele, tuhle jsem se zamyslela nad tím, jak někdy věci zvenku můžou vypadat úplně naruby.

V tom obchodě jsme s Petrem nakupovali boty. Potřeboval nový. Je to pro něj porod, tak je vždycky rád, když mu dělám garde.

Zrovna jsme se bavili o jídle a o vaření. Vaří rád a vaří skvěle!

Akorát že má někdy trochu drsnější styl vyjadřování. Navíc byl nervózní, protože ho čekalo zkoušení bot a to on k smrti nerad!

Když mi řekl o tom nažrání, tak to bylo fakt zvláštní. Obvykle se těm jeho vtípkům směju, ale tady mi to tak vtipný nepřišlo. Navíc šla za námi nějaká paní a slyšela to.

Kdybys viděla ten její pohled!

Nejdřív rozčilenej na Petra. A pak lítostivej na mne.

Neřekla ale nic!

Jen rychle otočila hlavu. Když viděla, že vidím…

Tak mi řekni…

Co je pak lepší? Navenek (zdánlivá) hrubost a doma něha?

Anebo naopak? Venku něha a doma hrubost???

No, je to fakt relativní. Jak v městečku Twin Peaks. Že věci nejsou vždycky takové, jakými se zdají být…“

Napila se kafe a zeptala se: „Co si o tom myslíš ty?“

Ani nečekala na odpověď a pokračovala dál…

„A Petr je přitom tak zdvořilý. Gentleman každým coulem.

Dveře mi otvírá, vstává od stolu, když jde žena ze společnosti na záchod, oblíká i svlíká kabát…

Na tu paní z obchodu jsem si pak zase vzpomněla, když jsme nakládali věci do auta.

Do mýho auta…

Všechno snesl dolů na parkoviště, byl jak vánoční stromeček. Nechtěli jsme jít dvakrát.

Naskládal všechno na zem. A já nakládala a on mě pozoroval. Líbilo se mu, jak dokážu využít každý místečko. Nakonec svoje auto znám nejlíp, ne?

Vím, jak to v tom kufru chci zorganizovat, tak mi do toho Petr nemluví. Stejně jako bych mu do toho nemluvila já…

Ale kdyby to viděla ta paní, tak by asi koukala úplně stejně jako v tom obchodě…

Si tak občas říkám, že ta hranice domácího násilí je hrozně uzoučká!“

Tuhle jsem měla Martu a cinknutí lžičky zase před očima...

Jedna známá má zřejmě domácího tyrana...

Ale na veřejnosti by ho koupila každá… Samý ťuťuťu ňuňuňu!

Takový úžasný chlap!

Jí by to nevěřil nikdo! 

Ani náhodou!!!