Jak se (ne)stát svým vlastním dědečkem

Hrdinové příběhu jsou čtyři muži v současném věku v rozmezí 55-63 let. Některé znám léta, jednoho dva roky a kousek. Co si to ti muži dělají?

První, nyní předčasný důchodce, odešel do důchodu dřív. Proč? Podle svých slov má dost do konce života a víc nepotřebuje. Pěkná myšlenka!

A jak šel čas? Nejdřív se do důchodu těšil a vyprávěl o svých plánech. Pak jsem ho viděla po třech měsících, už v důchodu. Svoje plány realizoval, tak nějak omládl a vypadal moc dobře. Radost pohledět.

Další setkání po půl roce už přineslo jiného člověka. Už nežije budoucností, ani přítomností, hlavním tématem jsou vzpomínky na doby, kdy byl ještě v práci…

Co bude za dalších pět let?

Druhý, už ve svých čtyřiceti, mluvil o invalidním vozíku a o tom, že jeho život je už před koncem. Přitom hrál hokej, cvičil, měl pěknou rodinu a podnikání mu taky šlo.

Už je to pár let, co jsme se neviděli. Slyšela jsem, že rodinu vyměnil, ale víc nevím. Docela by mne ale zajímalo, jestli už je invalidní vozík aktuální nebo ne. Byla bych radši, kdyby nebyl.

Třetí se během sedmi let, co se známe, "propracoval" ze zaměstnance do řádného důchodu, do kterého měl šanci odejít už v šedesáti letech. Tenkrát to byl docela švihák, vlasy sice už bílé, ale to přece k šedesátce patří!  Už je to několik let, takže se vidíme jen občas.

Minulý měsíc přišel k nám do kanceláře chlapík, který hlásil mé nové kolegyni, že se znají, protože ji vídá jezdit s dětmi na kole kolem jejich domu. Chvíli si povídali a pak se mne ptá, proč se s ním taky nebavím? Kouknu na něj pozorněji a on to je bývalý kolega! Já ho nepoznala!

Vlasy pořád bílé, ale dlouhé a rozcuchané, červený nos, nateklé oči a napuchlé tváře, zakloněný dozadu, protože tak vyvažoval břicho. To mu viselo jak poloprázdný měch a knoflíčky jen jen uletět! Blesklo mi hlavou, že je ho škoda.

Čtvrtý, pořád ještě v pracovním procesu: při prvním setkání jsem koukla na jeho ladný krok, úsměv na tváři a jiskru v oku. Bližší kontakt jsem zavrhla s myšlenkou "To je ještě mládě". Pak jsme se dlouho neviděli.

Po roce mne oslovil důstojný pán. A ejhle, on to onen "mladík". Po dalších setkáních vychází najevo, že je starší než já, že se zklidnil... Úsměv a jiskra v oku zůstaly, jen krok je o něco míň ladnější.

Po dalším půlroce se postava sice narovnala (začal půl hodiny denně cvičit, takže je na tom fyzicky líp než ve čtyřiceti, jak mi hrdě sdělil), ale myšlenky byly nějaké starší. No, a ke konci druhého roku se přidalo i tělo – nadváha, shrbenější postava. Ze svého "syna" se stal svým "dědečkem".

Co se to s těmi našimi evropskými muži děje??? Evropskými proto, že hrdinové mých minipříběhů jsou tří národností žijící ve dvou zemích.

A poučení z celého vyprávění?

Ve starém těle starý duch! Nebo je to úplně jinak?

PS. Muži, prosím, nekamenujte mne, že píšu jen o vás. Jsem žena a tak víc sleduju muže než ženy. My, ženy, jsme na tom podobně.