Do nemocnice? Ne! Nejste z našeho okresu!

Babičce najednou poklesla brada. Z rukou vypadly pletací jehlice. Vyprávění ustalo uprostřed slova… Mrtvička! Záchranka je na místě jako blesk! …ale najednou se všechno zasekne! Čas jde od toho okamžiku jako pozpátku!

Jde o bezmoc, která vám plně dojde až poté…

Ta jejich rodina je pořádně velká. Ale ne že by žili v jednom městě. Mladí se rozhodli bydlet na vesnici. Koupili tam ruinu, opravili ji a docela logicky tam i pracovali.

Ale protože jsou rodina nejen na papíře, tak k nim často jezdí babička. Už je jí přes osmdesát, ale pořád je to čiperka. Celý život někde šmejdí, neposedí ani chvilku, pracuje na zahradě, zavařuje lečo i kompoty, plete pro celou rodinu ponožky na nožky a všechny mile, ale důsledně prohání. Občas si tak někdy říkají, že jim ta babka ale dává pořádně do těla!

Jedno letní odpoledne už stihla na zahradě natrhat rybíz, zavařit džem, upekla vdolky a teď s jehlicemi v ruce pravnoučatům vypráví, jaké to bylo, když byla malá. Je i skvělá vypravěčka, takže jí visí na rtech, ani nedutají… Přece jen nemají prababičku doma každý den.

Jehlice pravidelně cvakají…

Znáte takovou tu pohodu, co byste si přáli, aby nikdy neskončila? Tak to bylo právě teď!

Najednou se babička zastavila v půlce slova. S úžasem sledovala, jak jí jehlice nekontrolovaně vyklouzávají z prstů, cinkají o zem a ona to nemůže nijak ovlivnit. Brada jí poklesla a hlava se naklonila trochu na stranu.

„Babi, co ti je???“ ptají se pravnoučata...

Prý nic. Potřebuje si jen trochu odpočinout a chce si jít na chvíli lehnout. Jenže začíná tuhnout polovina obličeje a babička už nemůže ani mluvit. V koutku se objevují sliny.

Dospělí rychle točí rychlou. Operátorka se přesně vyptala na příznaky, takže posádka už ví, že to bude zřejmě mrtvice a nemocnice k tomu. Připravuje po telefonu rodinu na možné nejhorší.

Babička ale nikam nechce. Je stará škola, skromná a nechce nikoho obtěžovat. Říkají jí, že ji možná vezmou do nemocnice, tak aspoň chce, aby ji učesali, když sama nemůže, umyli jí obličej a oblekli jiné kalhoty, protože na zahradě byla jen v teplákách… I ponožky jí vymění, protože babička měla holíny a mohly by jí prý smrdět nohy…

Už sedí na židli, hůlku u ruky a sponku ve vlasech. Ta sponka byla taky důležitá…

A čeká…

Klidnou náves prořezává zvuk sirény.

Z města je to normálně asi půl hodiny, ale sanitka je na místě okamžitě. Aspoň se to všem tak zdá…

Zadní dveře se otvírají a za lékařem hned jedou i pojízdná nosítka. Ten zvuk, když je saniťák rozkládal, slyší účastníci ještě dnes…

Lékař je profesionál, s ostatními z posádky jsou perfektně sehraný tým. Měří tlak, poslouchají srdce, ptají se babičky, jak se jmenuje, jaký je dneska den, kolik je jí let… Ta se statečně snaží, ale jazyk neposlouchá tak, jak by si představovala… Vše potřebné tedy sděluje rodina.

„Babi, vám už je přes osmdesát? Na to tedy nevypadáte!“ konverzuje lékař, vytahuje z kufříku injekci a dává ji babičce.

Babička se usmívá. Takovou péči od lékaře dlouho nezažila, protože je zdravá jako řípa a u doktora nebyla už hodně, ale hooodně dlouho!

Sestra mezitím vyplňuje údaje do formuláře…

„Vaše trvalé bydliště?“

Rodina odpovídá a v ten moment se celý dosavadní koncert zastaví…

„Vy nejste z našeho okresu?“

„Ne, babička je tady u nás na návštěvě.“

Doktor si vymění pohled se sestrou, ještě jednou se podívá na babičku, popleská ji jemně po tváři…

V očích je jim vidět, že tuhle zdánlivě senilní babičku s sebou nevezmou. Lékař mrkne na saniťáka, ten vychází ven a je slyšet kolečka nosítek, jak hlasitě drkotají po dlažbě ven k sanitce.

Mezitím začíná účinkovat injekce. Babičce se viditelně ulevilo a může zase mluvit.

„Je to dobré“, říká doktor. „Babička do nemocnice nepotřebuje. Stačí, když jí obvoďák dá ještě dvě tyhle injekce, každý den jednu. Pro jistotu…“ a vtiskuje krabičku od injekce do ruky dceři.

Ta otvírá pusu, ale slova: „Babička není ale senilní, je čiperka celý život, akorát že teď se opravdu těžko hýbá i vyjadřuje…“ slyší už jen prázdné dveře…

Babičce už je ale naštěstí líp, protože má opravdu tuhý kořínek, a tak ji rodina veze domů, aby měla svojí postel, na kterou je zvyklá… …a do které babička mermomocí chce. Pak už se stará druhá dcera…

Mladí ještě volají k obvoďačce, která prý ale za pacienty domů moc ráda nechodí… Naštěstí mladá paní zjišťuje, že sestrou u lékařky je její bývalá spolužačka a ta jí slibuje, že za babičkou oba dva dny zajde a tu injekci jí dá.

Injekce pomohly, babička to ve zdraví přežila a rodinu „proháněla“ skoro do devadesáti… A ještě půl roku vzpomínala, jak na ni byl ten pan doktor ze sanitky milý a jak byl hodný…

Mladí se ale zařekli, že kdyby měli ještě někdy být svědky podobné situace, tak že už NIKDY neřeknou pravdu. A vždycky nahlásí trvalé bydliště v místě ošetření…