Asi bych je taky vypustila do lesa!

Ne, nejde o králíky, papoušky nebo hada! Jde o lidi, rodinu s dětmi někde v půlce Anglie. Ale co dělat, když si tak v poklidu řídíte a najednou vám někdo bouchá na kabinu zevnitř kamionu?

Tentokrát to kafe s Martou bylo opravdu zvláštní! Ani jsme si moc nepokecaly...

Vedle nás si totiž sedli tři chlapíci jako hora, sportovní oblečení, úsměvy a hlasitý hovor. Objednali si hromadu zákusků a kafe a několik džbánů vody. Když to servírka všechno naskládala na stolek, málem se to tam nevešlo. Chvíli byla dokonce bezradná!

Ale chlapíci s úsměvem přeskládali talířky, přesunuli zákusky. Bylo to jako puzzle. A taky bylo vidět, že mají ve skládání praxi...

Povídali si o rodinách, vyřídili několik telefonů. Několik bylo s dětmi, měli chvíli hlasitý odposlech a několikrát i video. Všichni se těšili domů. Na cestách byli už dva týdny a dnešní maxi svačinka byla poslední povinná přestávka před koncem cesty.

Což o to, to bylo pořád celkem normální, takže jsme s Martou v klidu probraly poslední novinky...

Ale okamžitě jsme nastražily uši, když začali vykládat o cestách sem a tam Evropou. Jeden z nich byl jasný nováček a tak hlášky poslouchal nejen on, ale i my dvě s Martou!

Byli to stěhováci, co pracovali pro mezinárodní firmu. A že někdy jsou na cestách i několik týdnů a stěhují majetek lidí z jednoho evropského města do druhého.

„Chlapi, a už vás někdy cestou okradli?“, byl nováček velice praktický: „Já bych se asi strachy podělal!“

Ten nejvyšší se smál: „No musíš si dávat bacha v kabině a zamykat se a i když slyšíš, že se někdo dobejvá do kamionu, tak ho prostě necháš a voláš z bezpečí policii! Většinou to stihnou! Si představ, že vylezeš a zloděj tě klepne po hlavě? Nebudeš mít mít ani náklad ani život...“

Modrooký usměvavý pokračoval: „A na hranicích Španělska a Francie se krade hlavně benzín. Je tam nejlevnější a už tam máme oblíbené pumpy. Bohužel tam jsou gangy, co se na to specializují...

Ale nejhorší jsou amatéři!“, povzdychl si: „Ti jen zespoda navrtají nádrž a vypustí benzín do nádob. A to se pak můžeš jít klouzat. S kamionem už neodjedeš!“

„To je pravda...“, dodal nejvyšší: „...profíci urazí uzávěr nádrže a klidně si těch tisíc litrů vycucají hadicí. To je ještě celkem pohoda. Vezmeš kanystry, dojdeš k nejbližší pumpě, naleješ do nádrže a pak dotankuješ do plný. A jedeš dál...

Ale aspoň se dají trochu zmást. To objedeš pumpu kolem dokola a předstíráš, že jedeš zpátky do Španělska. A když budeš mít štěstí, tak ti dají pokoj...“

Nováček koukal trochu vyplašeně, asi si nepředstavoval, že pro práci mezinárodního stěhováka nepotřebuje jen silné svaly, slušnost k zákazníkovi a veselou mysl, ale také obezřetnost, ostražitost a předvídavost...

Na Martě jsem viděla, že by se ráda na něco zeptala, ale držela se. Nechtěla se vměšovat do rozhovoru, který byl docela otevřený a už jsme se dozvěděly spoustu zajímavostí...

Nováček to vyřešil za ni: „A taky vám už do kamionu vlezli migranti?!?“

Tady už byli oba vážnější. Modrooký chvíli přemýšlel: „Jo, vlezli. Celá rodina. V prostředku Anglie jedeme a najednou slyšíme bouchání zevnitř na kabinu!“

Nováček měl oči navrch hlavy. My s Martou taky, ale maskovaly jsme to douškem kafe...

„A co jste dělali?!?“, vydechl nováček: „Volali jste policii?!?“

„Ani náhodou!“, odfrkl si nejvyšší: „Ještě by nám nasadili klepeta, že jsme je vpašovali do země!“

„A co jste tedy udělali?!?“, nováček se nenechal odbýt!

„Co bychom dělali?!? Odplombovali jsme kamion, otevřeli dveře a celou rodinu i se třemi malými dětmi jsme vypustili do lesa. Věděli jsme, že se o ně postarají, až je najdou...“

„A my práskli do koní...“, dodal modrooký: „...a pálili pryč, aby si migranti nevšimli naší značky. Oni ale byli rádi, že jsou venku...“

„A jak se dostali do kamionu?!?“, vypálil nováček otázku i za nás s Martou.

„To bohužel nemáme tušení! Asi měli komplice při nebo po kontrole na trajektu, kde nás důkladně kontrolovali před vjezdem do Anglie. Nepřišli jsme na to, jak se tam dostali!“

Chlapíci dojedli dortíky, dopili kafe, koukli na hodinky, že už můžou a jeli dál za svými rodinami.

My jsme ještě chvíli seděly nad kafem a pak Marta pravila:

„Když tak nad tím přemýšlím, tak bych je asi taky vypustila do lesa!“

–-

PS. Kafe s Martou jsou občas skoro špionská, uši máme nastražené a jsme zvědavé jako opice...

Opily se tak, že ráno nepoznaly vlastní děti! - Blog iDNES.cz

Přijdu večer domů! A tam cizí chlap! - Blog iDNES.cz

Couval jsem na dálnici! Přece tam manželku nenechám! - Blog iDNES.cz