...a z toho kufru kapala krev!

Sedíte si tak v mezinárodním rychlíku. Máte štěstí, v kupé je několik volných míst, máte tedy místa dost. Jeden z cestujících někam odchází... ...a za několik minut začne kapat z kufru nad jeho místem krev!

Když přijde na kafe s Martou Petr, je to tóčo! Nasmějeme se tak, až nás bolí břicha. To kafe ani dortík k tomu vůbec nepotřebujeme.

Obsluha nesla k vedlejšímu stolku krásné červené smoothie s ovocem. Petr sledoval, jak si slečna zálibně prohlížela přinesený nápoj a jak s chutí hlasitě natáhla několik doušků brčkem.

Petr se začal smát. Bylo jasné, že mu to něco připomnělo. A taky že jo!

„Po velikonocích jsem jel ze Slovenska vlakem. Měl jsem štěstí. Vlak už nebyl moc narvaný, protože všichni odjeli pondělními odpoledními a nočními spoji.

V kupé jsme byli jen tři a ještě jsme seděli tak šikovně, že jsme si všichni mohli pohodlně natáhnout nohy“, Petr se napil kafe a uždíbl si kousek dortíku. My s Martou jsme uždibovyly průběžně...

„Samí chlapi a tak bylo docela ticho. Stačilo nám pozdravit se a pak se každý věnoval svému. Já si četl knížku na tabletu.“

To nebylo nic neobvyklého, je to Petrova normální činnost.

„Jeli jsme tak asi hodinu a půl a najednou se chlápek u dveří zvednul a někam odešel. A dlouho se nevracel...“

S Martou jsme na sebe koukly. Asi někde ve vlaku potkal známého a zakecali se. Nebo měl rychlý krok a obsadil záchod...

„Přečetl jsem pár dalších stran, když tu do mne strčil ten druhý spolucestující...“, mrknul na nás Petr: „To bylo docela zvláštní, protože normálně se dalších cestujících nedotýkáme, že jo.“

Petr trochu zdůraznil hlas, takže se asi něco blížilo. A taky že jo: „Chlápek oči hrůzou vytřeštěné, zíral na mne a rukou ukazoval ke dveřím! Podíval jsem se tam a...“

S Martou jsme ani nedutaly, byly jsme zvědavé, co se v takovém normálním kupé může stát.

„...a já koukám, že na sedadle u dveří je obrovský červený flek! A že z kufru nad tím teď volným místem kape krev!!!“

Vykulily jsme oči. Aby měl Petr radost, když to s takovou vervou vykládá. Byly jsme jak malé holky.

„Kap, kap, kap...

Vždycky to trochu cvaklo a kapka se rozstříkla až na sklo u dveří...

Spolucestující mi říká, co tam ten chlápek asi má. A já, že se asi pohádal s manželkou a tak ji zabil a teď ji po kouskách rozváží vlakama po Evropě!“

Na takové blbiny je Petr přeborník...

„Chlápek na mne vytřeštěně koukal. Tak jsem ještě dodal, že možná zamordoval tchyni a že to je určitě lepší!“

S Martou jsme se už smály. Petr byl v předvádění cestujícího kouzelný...

„Pak se mne zeptal, co s tím teda budeme dělat...

Vlak mezitím zastavil na několika zastávkách, takže majitel kufru mohl být už někde v trapu!“

„Bych zavolala policii“, vstoupila mu do toku řeči Marta.

„O tom jsme uvažovali. Ale pak jsme radši zavolali průvodčího, ať to vyřeší on. Ten obhlídl situaci a že prý to zařídí. Kufru se pro jistotu ani nedotkl. Zařídil úklidovou četu a ti přišli s obrovskou rolí papírových utěrek a začali utírat sedadlo, sklo dveří i stěnu nad sedadlem, kam mezitím taky začala téct ta krev...

Myslím, že průvodčí byl docela nešťastný. Říkal, že se mu něco takového ještě nestalo...

...a pořád kap, kap, kap!

Mezitím jsme přejeli hranice do Česka...“

Petr si loknul kafe a dorazil dortík. My s Martou oči navrch hlavy.

Petr na nás koukal a vesele dodal: „No nic, najednou nakráčel do kupé jak na přehlídku ten chlápek. V každé ruce plechovku piva, na tváři široký úsměv. A že prý byl v jídelním voze na večeři. Byl naprosto v pohodě a divil se, že je v kupé takový ruch.“

Petr teď imitoval oba účastníky. Šlo mu to skvěle! Úplně jsme viděly ty zoufalé oči průvodčího a nechápavý pohled majitele kufru:

„Panebože, co v tom kufru máte?!?“, s hrůzou v očích se ptal průvodčí.

„No, co bych tam měl?“, vypadlo z chlápka: „Koupil jsem si s sebou na cestu flašku šťávy z červené řepy!!!“

–-

PS. Ve vlaku se dějí věci...

Měla sice ufiklou ruku, ale bradavku jako voko! - Blog iDNES.cz

Ženská, hejbněte už konečně tou… …zadnicí!!! - Blog iDNES.cz

Zpražila jsem ho pohledem! Ani necek! - Blog iDNES.cz