60+?!? Stařenka je za špionku! V ohrožení života!

Jdete si v klidu na kafe. Kavárna krásná, káva skvělá, obsluha milá. Ale najednou jste podezřelá! Sledují vás tři cizinci a nevypadají, že by s vámi chtěli jít na rande. Bojíte se pohnout! Co když vás zastřelí nebo přejedou autem?

„Holky, dneska jsem málem nepřišla! Mohla jsem být mrtvá!“, volala paní Soňa už od dveří kavárny. Ještě že bylo dopoledne a nebylo tam moc lidí. Stejně se všichni otočili a sledovali ji, jak prochází kavárnou až na svoje oblíbené místo u výlohy.

„No snad to není tak zlé?“, paní Olina musí mít většinou první slovo, takže vypálila otázku v průběhu několika vteřin. Ostatní babky jen koukaly a čekaly, co bude dál.

Paní Soňa jako správná hérečka pomalu sundala kabát, přehodila ho přes prázdnou židli a objednala si. A jen pobaveně registrovala zvědavé pohledy ostatních...

„Přesně takhle mne sledovali ti Japonci, nebo co to bylo...“, paní Soňa nenechala ostatní dlouho čekat: „Byla jsem v Praze na návštěvě u známého v práci. Šli jsme spolu na oběd do jejich závodní restaurace. Bylo to tam nádherné. Nová moderní budova, všude samé sklo a světlo, kovová konstrukce. Připadala jsem si jak ve sci-fi filmu...“

„A co ti Japonci?“, byla zvědavá paní Olina.

„Počkej, k tomu se hned dostanu...“, paní Soňa se zavrtěla na židli, rozhlédla se, jestli všechny babky dávají pozor, nadechla se a pokračovala: „Po dobrém obědě se známý vrátil do kanceláře a já šla na kafe do jejich kavárny. Taky krása! Světlo, uctivé servírky, mladé a krásné. Uprostřed barový pult, u sloupů police s knihami, pohodlná křesílka a cedule, že mám počkat na usazení. Zastavila jsem se u ní a viděla, že skoro všude jsou cedulky reservé.

Naštěstí se pro mne našlo místo přesně tak, jak jsem si přála – s výhledem na ulici a s pohledem na celou kavárnu...“

„A co ti Japonci?“, nedala se odbýt paní Olina...

Paní Soňa se na ni jen usmála. Paní Olinu dobře zná, tak jí to neměla za zlé...

„Dala jsem si lungo. Viděla jsem, jak ho slečna připravuje a vonělo až ke mně...

Mezitím jsem pozorovala lidi kolem. Vedle u stolku seděli nějací dva úředníci, před sebou nějaké papíry. Jeden něco hustil do druhého. Ten vypadal, že se mu výklad moc nelíbí, ale neříkal nic...

U prosklené stěny seděly dvě studentky u nápojů s dlouhými brčky a vesele se smály...“

„A ti Japonci?“, paní Olina se nenechala odbýt. Už jí to vyprávění připadalo nějak moc dlouhé...

„Vedle mne byl stůl připravený pro šest zákazníků...“, nedala se z míry vyvést paní Soňa: „...zatím prázdný...

...najednou se u dveří objevila trojice starších pánů v šedých oblecích a s aktovkami. Takhle bych si představila agenty z nějakého amerického filmu. Obsluha je asi znala, protože je ani nezastavili a oni šli rovnou ke stolu vedle mne...

Byli to nějací Asiati, asi Japonci, ale to se těžko pozná. Vietnamci to nebyli a Číňany moc neznám...

Jeden si sedl zády ke stěně, aby měl přehled, další dva seděli zády ke mně... Vyšší z nich se mne uctivě přišel zeptat, jestli si může pověsit kabát na věšák vedle mého. Přikývla jsem, proč ne? Pověsil a chvíli si mne důkladně prohlížel... Asi jsem se mu líbila...

Rozhlíželi se a viděli, že si je taky prohlížím. Usmála jsem se, oni taky.

Popíjela jsem si v klidu kafe a čekala, kdo k nim přijde. Znáte mne, jsem zvídavá a ráda pozoruju lidi.“

„A co když to fakt byli Číňani?“, vypálila další otázku paní Olina.

Paní Soňa se nenechala rozhodit a s klidem pokračovala dál: „Se servírkou se skupinka docela dlouho bavila, chtěli něco zváštního, co není obvyklé. Sdílené mísy a talíře. Servírka to vyřešila a pánové čekali na někoho dalšího.

Já zvědavě s nimi. Ten u stěny si mne prohlížel a pak si něco zapisoval do sešítku...“

„Co když v té propisce měl kameru a natáčel tě?“, paní Olina má ráda detektivky...

„Vypadali jako běžní návštěvníci. Ale na někoho čekali! Pořád sledovali hodinky a rozhlíželi se kolem...“

„To byli určitě mafiáni!“, vypálila paní Olina.

„Najednou se pan Uzdisedič zvedl...“, vykládala dál paní Soňa: „...a běžel přes kavárnu ke skleněné stěně a na někoho mával... Byl to starý pán v naducané prošívané bundě a taky mával.

Japonec šel ke vchodu a s jemnou úklonou ho přivítal. Uvedl ho ke stolu a posadili se. Pozdravili se česky Dobry den a Jak se mate...

Říkala jsem si, jak asi budou spolu mluvit. Se servírkou se bavili anglicky.

Pan Bunda promluvil a já málem spadla z gaučiku! Mluvil rusky!

A oni taky!

Jeden ale pořád seděl, nemluvil a všechny a všechno sledoval. I mne!“

„To nebyli Japonci, to byli špioni!“, jen vydechla paní Olina.

„Však jsem taky najednou byla vzduch!“, vysvětlila jí paní Soňa: „Už jsem se na ně ani nepodívala!“

„A co když ti dali do kabátu třeba sledovací zařízení?“, paní Olina je známá konspirátorka...

„Dopila jsem kafe a radši jsem šla. Byla jsem totiž jediná, kdo je docela se zájmem pozoroval. A oni to velice dobře evidovali! Asi jsem taky vypadala jako špionka! Ale nikdo mne nesledoval, to jsem si hlídala!“, paní Soňa vzala kabát do rukou a začala doslova šacovat kapsy. Taky promačkávala švy, jestli v nich něco není...

„Přežila jsem! Nikdo mne nezastřelil a ani mne neporazilo auto na přechodu!“, vítězoslavně pravila paní Soňa a napila se kafíčka.

Babky zatím zkoušely, jestli umí nenápadně dát něco ostatním do kabelky nebo do kapsy...

Vyhrála paní Olina, která strčila svůj parádní vyšívaný kapesníček do kabelky paní Dany. Ostatní se jí jako vítězce složily na zákusek jako hlavní cenu.

A pak zase zavládla ta správná kavárenská pohoda...

–-

PS. Paní Soňa a její historky jsou pověstné...

60+?!? Stařenka má problém! Vypadá moc mladě! - Blog iDNES.cz

60+?!? Stařenka nemá Alzheimera! Jen si vzala jiné kalhoty! - Blog iDNES.cz

60+?!? Stařenka zkoumala vánoční cukroví! Málem si rozbila nos! - Blog iDNES.cz