Číňani se zdají být velice pracovití, poctiví dříči, které netřeba příliš hlídat. Jen kdyby v tom svém tempu a odhodlání trochu víc přemýšleli. Téměř čtvrt miliardy venkovanů migruje za prací do bohatších rozvinutých měst (fotografie pořízeny v osmi milionovém Nanjingu na bohatém jihovýchodě Číny), daleko od svých domovů. Chtějí dopřát svým dětem a vnoučatům lepší budoucnost a sebe zabezpečit na stáří, což je z rolnických příjmů nemožné.
Stavební dělníci, často 12 až 14 hodin denně, 6 až 7 dní v týdnu burlačí v úmorných vedrech, deštích i mrazech.
Tady staví „památku“, aby se budoucí rezidenti nově vznikající luxusní vilové čtvrti měli v parku u umělého jezera čím kochat. Robotníci si většinou musí sami pořizovat pracovní oděv, pomůcky i nástroje. Byť se zvyšuje tlak na dodržování pravidel bezpečnosti práce, k úrazům, včetně těch smrtelných, na infrastrukturních, administrativních i rezidenčních stavbách enormního rozsahu nezřídka dochází. Tady je vidět aspoň trubkové lešení. Populární je zde jeho bambusová obdoba.
S bezpečností práce si zde moc hlavu nelámou. Že dělníci jezdí na otevřených korbách aut je pravidlem. A že mají nad hlavou ještě mnohatunový ocelový sloup je už jen tak na okraj. Ta dlouhá věc připomínající raketu s jadernou hlavicí samosebou neměla jakékoli výstražné označení (třeba červený hadr) ani na jednom konci.
Na ulicích můžete spatřit úchvatné kousky stavebních přibližovadel domácí výroby, kde o nějaké homologaci opravdu nemůže být řeči („trochu nám to čadí, Franto“).
Můžete vidět rozkošná motokola stavebních dělníků - exemplář na fotce má dokonce po boku „zaručeně pravou“ brašnu Louis Vuitton.
Masivně rozšířené jsou, zaplať pánbů, mnohem ekologičtější elektrická kola a skútry, na které se ledascos vejde – kompresor, manželku s taškami a jedem. Byť tyhle tiché, šikovné stroje jezdí 45 km/hod, v helmě, nebo třeba s rozsvícenými světly v noci, zde uvidíte jejich řidiče zcela výjimečně.
Tenhle fachman na zemi svařuje nerezové mříže. Bez svařovací kukly (nebo aspoň slunečních brýlí), pláště nebo rukavic. Normální výjev z těchto garážovo-pouličních dílen. Prostě přivře oči. Kolik let to jeho zrak a zdraví mohou vydržet mi není jasné. A jak kvalitní a trvanlivé svary to asi jsou je věc další.
„Haťmála paťmála“ a další mřížované dveře jsou jako ze škatulky.
Madam na dalším snímku doslova na koleně vyrábí plastová okna. Okna v řadovém domku, kde žijeme, asi pochází z dílny jednoho z obdobných místních fajnšmekrů. Ty pokroucené, jedno-skelné hrůzy, co nejdou pořádně dovřít a o tepelné či zvukové izolaci se nám může jen zdát, bych nikomu nepřál.
Číňani jsou zaměřeni na chrlení výrobků za co nejnižší cenu s odpovídající mizernou kvalitou, ve velkých kvantech. Jakostní zboží za rozumnou cenu, tady seženete jen s obtížemi. Zdá se, že místní pracující mají hranici přípustné kvality posunutou níž než je tomu u nás. Tohle bylo jedno z očekávání, které se mi během života zde potvrdilo. Koupíte zde jakékoli kvalitní zboží, jen se smiřte s tím, že je to předražený importovaný luxus pro movité domorodce, kteří za něj neváhají utrácet astronomické částky.
O ekologickou likvidaci, třídění odpadů a jejich recyklaci se v nemalé míře starají prostí lidé. Dáma na fotografii hledá v rozvalinách druhotné suroviny a použitelný stavební materiál, který by mohla zpeněžit.
Takhle to může vypadat po dni sbírání plastů.
Jak dlouho asi kupili tuhle hromádku kartonů?
Žijeme ve čtvrti na okraji velkoměsta, kde je spousta univerzitních kampusů. Všemi směry kolem nás jsou hektary a hektary rozestavěných paneláků, vilek, administrativních budov a univerzit. Ten rozsah bere dech a zároveň působí velice ponuře, protože může trvat dlouhé roky, než se v těch nových komplexech objeví lidé.
Sídliště duchů jsou realitou okrajů moderních čínských metropolí. Neoficiální statistiky elektrárenských společností hovoří o více než 65 milionech zkolaudovaných bytových jednotek, které neodebírají elektrický proud. To je nevyužité bydlení pro cca 200 milionů lidí…
Samostatným jevem jsou příbytky migrantů. Domeček bez stavebního povolení, z recyklovaných cihel, patrně jednou žárovkou, jednou zásuvkou, jedním kohoutkem se studenou vodou, jedno-skelnými okny a podlahou z udusané hlíny je standardem, kam se vtěsná celá rodina.
Na trvalé bydliště, sociální či zdravotní zabezpečení, nebo například veřejné školy pro své děti, nemá 242 milionů venkovanů nárok. Přišli totiž do měst z jiných, většinou vzdálených provincií a nežijí tam, kde jsou registrováni (tzv. hukou). Pravdou je, že obrovský rozmach bohatých měst by byl zcela nemyslitelný bez těchto skromných dříčů, kteří za nuzný peníz staví, uklízí a udržují města, pracují do úmoru v továrnách a drží tak nízko ceny pro bohatší vyvolené měšťany. Tato nerovnoprávnost není a nebude dlouho udržitelná.
Tomuhle pánovi, a vůbec většině čínských gastarbeiterů, se fakt musí nechat, že pracují velmi usilovně, využívají pracovní dobu (neflákají se, nezašívají se) a dělají od rána do večera, aniž by jim někdo stál za zády. V podmínkách, které jsou často naprosto neergonomické (studená cihla pod zadkem), bez moderních pomůcek.
Co našince dokáže opravdu šokovat je s jakou nonšalantností jsou schopni dílo šestkrát předělat, než se doberou kýženého výsledku. Jakoby vůbec neplánovali, nepřemýšleli dopředu.
Tak například městská zeď na fotografii výše: nejdříve osekali starý zašlý povrch, zomítali ji a začali obkládat hnědým obkladem. Místním pohlavárům se patrně hnědá nezdála dostatečně optimistická, tak to obouchali a začali nanovo s tímto světlým obkladem.
Pak se jim rovná plocha zdála příliš nudná, tak do ní vysekali tyto svislé niky a obložili je.
Načež je napadlo, že by dlouhá zeď mohla mít každých 10 metrů mramorová pole, ať to vypadá honosněji. No tak zase osekali kachličky a nalepili mramor.
Po té jim došlo, že opravdu dobře by se uprostřed mramorových čtverců 2x2m vyjímaly nějaké obrazce, nuže se jali do mramoru vyřezat otvory pro ty obrazce, čímž ale řada mramorových ploten popraskala a museli je vyměnit.
Na závěr na to mrkli okem zkušeným a ejhle: došlo jim, že zeď je vlastně nedostatečně vysoká, tak tam ještě čtyři šáry dozdili (patřičně upatlali to, co už bylo pod tím hotovo) a zase obložili. Naštěstí sehnali původní materiál.
A je to. Můžou být na sebe pyšní – objektivně hezká zeď je na světě. Jen se dala postavit za 50% nákladů, kdyby se drobet přemýšlelo, jenže k samostatnému myšlení nejsou soudruzi vedeni, prostě bez remcání udělají, co se jim řekne.
Číňané mají tendence dělat věci tak, aby působily na první pohled z vnějšku hezky. Nechtějte ale vědět, jaké šlendriánství se někdy může skrývat pod povrchem. Umí být mistry světa v maskování, zakrývání a zkreslování reality (včetně statistik).
Jelikož mám ještě dostatek fotomateriálu a postřehů z jiných profesí, budu pokračovat v následujícím blogu.
