Zoubky jako celebrita, hlavně však nešišlat!

Poliklinika, Brno. Pokolikáté už jsem takhle jela! Díky svým problémům se zuby, jsem tu častým hostem, už několik let. Ale dnes, dnes je to konečně naposled! Finále, konečná! Zas budu frajerka, hotová celebrita! Stihla jsem to tak akorát. V sobotu mám tu mou kulatou slávu, sejde se celá široká rodina, tak ať se mě neleknou.

Klidně se přiznám. Když jsem před léty, začala jezdit do Brna, právě kvůli zubům, čekával na mne vždycky na zastávce jeden ze synů. Už ta představa, že si v nějakým automatu musím koupit lístek, pak najít tu správnou "šalinu", pro mne totiž byla naprosto nepřijatelná. Takže čekali, dovezli na místo a já si na křesle u zubaře, postupně odtrpěla svoje zákroky. Někdy menší, ale spíše akutní, větší. Stalo se však, že nemohl u autobusu na mne čekat ani jeden ze synů. A teď, babko z vidlákova, si poraď! Poradila jsem si, nic jiného nezbývalo. Sice jsem párkrát přejela stanovenou trasu, ale co, však jízdenka platila hodinu, tak proč se nepovozit. A navíc, mám přece pusu, tak se zeptám. U nás na vesnici a na malém městě, je vše nějak jednodušší. Nejvíc mě vždycky namíchne syn, když na otázku, jak je to ještě daleko, odpoví, že "támhle, kousek!" Kdepak, bylo to neskutečně daleko, teda aspoň pro mne.

Tohle všechno, jsem si promítala v hlavě, při čekání u zubaře. Dnes, jsem už docela zběhlá, co se týká cestování, nejen v Brně. Občas sice buším na automat na jízdenky, protože přes brýle na dálku jaksi nevidím, že je mimo provoz. Pak dělám, jako že nic, naštěstí se to v davu přehlédne.

"Tak, paní Štanclová, půjdem na to", zvolal ze dveří náš známý zubař. "Jo, synku, dnes jdu zvesela, když už teda jdeme do finále", oplácím mu humorným tónem. Vše jde jako na drátku, nasadit, poměřit, zase nasadit, pak zrcátko a konečná věta..."jak se vám to líbí?". "No, paráda, máš hochu zlatý ručičky, to je úleva, po tolika letech!" "Jsem rád, že to takhle dopadlo, víte, sice budete ze začátku trošku šišlat, ale to se spraví, chce to čas a hlavně trénovat sykavky, špulit pusu, tím se to poddá", vysvětloval zubař. V tom momentě jsem zbystřila. "No, to mi snad chceš říct, že já, na mé oslavě, plné mých příbuzných, budu šišlat jak debil", zhrozila jsem se. "Nebojte se, to se poddá", chlácholil mě synek zubařskej.

Když cvičit, tak cvičit, rozhodla jsem se hned po odchodu z ordinace. Po telefonátu se synem, který mi odvoz sliboval během hodiny, jsem se rozhodla k první lekci. Chodba na poliklinice byla tentokrát úplně prázdná, takže nic nebránilo ve výuce. Jak to ten Lukáš říkal, sykavky, špulit pusu, no zkrátka cvičit. A tady je příležitost, navíc se to mé syčení bude pěkně ozývat. Začala jsem vyjmenovanými slovy po s...sypat, syčet, sýček...šlo to kupodivu pěkně a taky se to zvučně ozývalo chodbou. Ale taky říkal zubař š...a špulit pusu. No kdepak honem vzít slova na š. S radostí, že mi ta mluva jde celkem bez potíží a doktorova slova o šišlání, se až tak nepotvrdila, jsem začala až rozdováděně zpívat. "Šubyduby, šušušů"... a abych co nejvíc sešpulila pusu a dodala na intenzitě výuky, napadl mě, nevím proč, ...šulínek! Tak jsem trénovala a prospěvovala na celou chodbu, všechna ta vybraná slova po š, včetně toho posledního. Ale, nebyla jsem tam sama, jak se původně zdálo. Za nevelkým bilbordem, který hlásal něco o zdravé výživě, zrovna tak zprvu netušíc o mé existenci, vykoukl mladíček v kravatě. Jeho rozesmáté oči a výmluvný úsměv, tak opětovaly moje udivené, vykulené oči, ale krásné zuby "celebrity", která hlavně už vůbec nešišlala.