Za korunu míchaný a vždycky něco navíc.

Už při této vzpomínce si mé chuťové pohárky přijdou na své. To vám prostě zůstane už napořád, mít něco moc rád.

„Babičko, budou gumítky?“ tímhle mě vždycky dostanou vnoučata. Moc dobře to ti prcci mají zmapované. Želé všeho druhu se ukrývá v průsvitné dóze v polici ve sklepě a další doma v kouzelném šuplíčku. Stačí lehce potáhnout a škvírkou protáhnout prstík, který se automaticky zaboří do sáčků s touto mňamkou. Ale maloši moc dobře vědí, že sami ne! Vždycky po zásluze a hlavně, pokud nemají z domova příkaz nic sladkýho! A ten já respektuju. Už proto, že by to stejně na mě práskli. A babička přece nesmí zradit. Stačí, když jsou na to sladký po mně!

Ten dům kousíček pod hlavní křižovatkou s nápisem Cukrárna, vidím jako dnes. Vždyť jsem se tam něco nachodila. Už jako předškolačka, která imrvére utíkala ze školky i potom, coby vzorná školačka. Už při východu ze školních dveří, jsem ten vábivý nápis spatřila. Sliny v puse se mi automaticky sbíhaly a jazykem jsem rejdila v puse, ale zbytečně. Kde na nějaký cukrle vzít? sice jsem jako nejmladší ze sedmi dětí na tom byla nejlíp, ale chuť na sladké byla každý den. Občas se mi poštěstil „výměnný obchod“ se staršíma sestrama v podobě mytí nádobí, topení pod bojlerem v koupelně, ale nebylo to pořád. A vůně cukrárny tak lákala!

Už když jsem tam vstoupila, ovanula mě vůně lékořice, pendreků a mejdlíček, ale hlavně mě lákaly ty veliké, skleněné dózy naplněné až po samé hrdlo různobarevnými cukrlaty.

„Za korunu míchaný!“ vyhrkla jsem jedním dechem na stále se usmívající paní Bláhovou. Ta chopící se lopatičky, zalovila v jedné z těch tajemných nádob a já si vždycky vroucně přála, aby lopatka byla co nejplnější a obsah skončil v papírovém kornoutu a hlavně v mé dlani. Ach jo! to byl krásný zvuk, když ruka paní Bláhové se ještě jednou do sklenice vrátila a maličko přištědřila do kornoutku. Žluté, červené, modré, zelené i černé tvrďásky pak oblažily nejednu dušičku, odřený jazyk i patro záhy přebolely a do kouzelného domu s nápisem cukrárna jsme šly zas.

Na paní Bláhovou myslím často, ale hlavně, když kvetou šeříky. Za její plné lopatičky, jsem jí jednou donesla plnou náruč bílého šeříku, jehož záhadnou ztrátu vyšetřovala sousedka Veselá. Ale to už je jiný příběh.

/foto. moje/