Vrtulník v obýváku, aneb když muži nestárnou...

a zůstávají duší stále chlapci. Před loňskými Vánocemi, jsme s mužem procházeli jeden supermarket. Když se stále ochomýtal kolem oddělení hraček, bylo mi to divné. Kluci jsou už dávno dospělí, vnoučata ještě nemáme, co má asi za lubem? Jen co jsem se zapovídala s kamarádkou, přistála v košíku nevelká krabice. 

"Prosím tě, nač tohle kupuješ," procedila jsem skrz zuby. Moc dobře si byl vědom, že na větší rozruch si v přeplněném obchodě netroufnu. Má za ušima chlapec, myslím si. Vynahradila jsem si to tedy až v autě. "Můžeš mi vysvětlit, pro koho kupuješ vrtulník," zeptala jsem se přímo. "No jen tak, pro sebe", vysvětloval. Nechápala jsem to a raději už nekomentovala. Co si asi pomyslí synové, až se dozví, že si táta ve svým věku, jen tak koupí hračku?

Starší syn s přítelkyní, se u nás zastavili hned druhý sváteční den. Podělili jsme si opožděné dárky, poseděli kolem živého stromečku, na tom si každý rok zakládáme. Obdivujeme staré, už historické skleněné svíčky, baňky a hlavně špici, která stromek krásně zdobí. Vánoční pohoda, kdy se vracíme všichni do dětství. V tom se muž vzdálil a donesl krabici s vrtulníkem. Ztuhla jsem, synovi však zazářily oči, jako když dostal prvního Merkura. "Jé, taťko, tys ho koupil? Já jsem ho už taky měl v rukách!" A už se vrtulník doloval z krabice a dost rychle, s vrčením letěl obývákem. "Tyjo, to je paráda", jásal syn. "Musíš opatrně, je to citlivý"....nedokončil větu muž. Citlivost letu byla všem hned jasná. Vrtulník bleskově proletěl nad stromkem a historická, námi tak opečovávaná špice, vzala za své.

Nastalo hrobové ticho a já jsem jen čekala, na reakci. Muž se nadechl, zřejmě počítal ne do deseti, ale pro jistotu do dvaceti a pak jen pronesl. "No, je to fofr, má to citlivý řízení, lepší jít někam ven." Co měl taky jiného říct, byl to přece jeho nápad! Když přijel i mladší syn, radost z "dárku", tak byla trojnásobná. Všichni tři běhali po bytě, dokud nedošel zdroj. Inu, jako malí kluci. A já v tu chvíli pochopila, že vrátit se do dětství, je přece príma a taky, že kdo si hraje, přece nezlobí.

Letos se na stromku pyšní hvězda. Je originální, nerozbitná, ručně vyrobená. To pro jistotu, kdyby se zas mužští chtěli vrátit do klukovských let.