Umíte psát ještě ručně?

„Jitko, na psaní seš přebornice, ale na matyku levá jak šavle!“ tak natvrdo vyřkla paní učitelka svoje zhodnocení a měla vlastně pravdu.

To bylo tenkrát na základce. Moje sešity putovaly po celé třídě jako vzor krasopisu a já se tenkrát nadýmala jako holub. Pod každým mým textem se zjevovala podtržená červená jednička a pod ní ještě připsáno-krasopisné! Přísahám, ani ten vykřičník jsem si nevymyslela. Pýcha mě však brzy přešla, když nastala matematika. Už jsem nebyla pyšná jak holub, ale kráčející k tabuli, vždy se sklopenou hlavou jsem se třásla jak osika. Rovnice mě načisto potopily a tyto krušné chvíle si pamatuju dodnes. A přestala jsem s nimi kamarádit, kupodivu jsem je nikdy coby prodavačka nepotřebovala.

Ale na češtinu a literaturu jsem nedala dopustit. Sotva jsem sehnala nějaký sešit, bloček, papír, už jsem psala a psala. Básničky, říkanky, dokonce jsem stíhala psát s uchem na rádiu texty písniček, které zrovna byly populární. Ve škole jsem je pak rozdávala nedočkavým fanynkám Káji Gotta i Matušky.

A čas běžel. Své prvotní příběhy jsem psala samozřejmě ručně a posílala do různých časopisů. Když mi odbyla padesátka, mí synové mi k ní sestavili první počítač. Jak já jsem se bránila! „Dejte to pryč, já mám svoje sešity, tužku a gumu, budu psát po svém!“ Ale postupně mě ta „svítící bedna“ dostala a pohltila.

„Tak se mi tu podepište, paní Štanclová, ale předtím vyplňte ten formulář“. A já třesoucí rukou flákala jedno písmenko za druhým a můj podpis, to byla holá hrůza. Tehdy jsem si ještě až tak moc neuvědomovala, že psaní ručně mi nejde, tak jako kdysi. Zlom nastal, když mi jednoho dne navrhli, abych psala obecní kroniku. To mi stoupl tlak už jen při představě, že budu kroniku držet v ruce, natož pero! Ale synové mi dodali odvahu. „To přece zvládneš, mami, zavzpomínáš na staré časy, kdy jsi odmítala náš dárkový počítač.

Tak jsem smířená usedla ke stolu, naproti mě prvňáček Honzík a spolu jsme trénovali obloučky, linky, písmenka a číslice. A přitom předříkávali.

To je táta, to je máma, to je děda, to je bába. To je vnouček, malý klouček. Vnoučkovi to jde a já se učím. První listy v kronice mám za sebou a nevzdám to. Jako poděkování mamince i paní učitelce, které mě vždycky podporovaly a povzbuzovaly. Měly by určitě radost.

(foto já)