Ty seš ale slepice!

Říká se o slepicích, že jsou hloupé. Ale zrovna jako mezi lidmi, zvířaty i ptáky, jsou výjimky. Důkazem je další poklad z půdy mé maminky.

Budu vyprávět o jedné slepičce, která byla určena na prodej už jako poslední. Asi ji už nikdo nechtěl, protože měla na hlavě takovou bouličku, hřebínek nakřivo a byla moc krotká. Paní, která ji koupila neměla ani kurník, tak ji určila pobyt v přízemní místnosti u dvorku. V rohu připravila košík se senem a slípce naoko přísně přikázala: „Tady budeš snášet vejce a né abys příliš kokodala, naše sousedka to nemá ráda! A abys věděla, tady hned vedle je její zahrádka, tak né abys v ní hrabala. Smíš jen po tomhle chodníku.“ Poté ji přislíbila, že až si pořídí více slepic, bude i kurník, výběh a plot.

„A teď pojdˇse mnou, ukážu ti zahradu“. Slepička šla poslušně za ní, jako pejsek a když si paní sedla na lavičku, usedla vedle ní, jako by to byla samozřejmost. „A víš co? Já ti dám nějaké jméno, budeš Anka, co ty na to? Králíky mám taky pojmenované a až přijdou děti ze školy, budou mít radost.“ a pohladila ji po křidélkách. S dětmi se Anka hned spřátelila a vždycky jakoby vyhlížela, kdy už přijdou na zahradu. Horší to bylo se sousedovic dětmi, když ji měly potkat na úzkém chodníčku (tudy zásadně kráčela), tak spustily hrozný křik, ale Aňa se nazalekla. Dál kráčela a pokyvovala svou hlavičkou.

Stalo se však, že paní onemocněla ošklivou nemocí, zánětem nervů. Už dlouhé měsíce nemohla vstát z postele. O slepice se tak staraly starší děti. Nejmladší Jituška ještě nechodila do školy, tak trávila hodně času s nemocnou maminkou. Jak mohla, tak jí posloužila, maminka jí na oplátku povídala pohádky, i si spolu zazpívaly, nejraději její valašské písničky. Jednou zrána, přiběhla Jitka celá vyděšená a matce sdělovala.

„Mami, na chodbě za dveřma je Anka, co mám dělat?“ „nu co? pozvi ji dál, otevři pořádně dveře, aby se nebála.“ A Anka prošla předsíní, kuchyní a obývákem přímo do ložnice, ani se nezastavila a rovnou si to namířila k posteli své paní. Ta byla z té návštěvy tak dojatá, že se nezmohla ani na slovo. Zato Anka s neustálým ko.ko.ko obešla postel z obou stran a po krátké chvíli s tímto pozdravem odcházela. Jako by říkala “buďte zdráva a brzy na viděnou!“ Paní tato nenadálá návštěva potěšila a dojala. Hned poručila Jitce, aby se podívala z okna, jestli Anka došla zpět na zahradu.

„Ano, mami, jde a právě usedla na tu naši lavičku.“ O čem asi toto stvořeníčko přemýšlelo a jak přišla na ten nápad navštívit svou paní až do prvního patra? Slepička Aňuška se dožila vysokého věku, pomohla odchovat mnoho kuřátek. Často si paní myslela, že v té malinké bouličce na její hlavě je ukrytý nějaký vzácný rozum, když byla tak inteligentní. Není to pohádka, je to pravda pravdoucí a ani slovo smyšlené. Ta paní jsem byla já, maminka malé Jitušky.

P.S. A já mohu toto vyprávění jen potvrdit. V tomto čase vánočním nemusíme slyšet kolem sebe jen nepříjemné zprávy a události. Je potřeba klidu a pohody. A to vše přeji taky vám všem.