To sis dneska pěkně nahrabala, ty čůzo!

„Kéž lavičko, kéž bys promluvila,“ tato písnička se mi hned vybaví, když si vzpomenu na mládí a nejen na to.

Lavička ve stínu jasmínu, který voněl daleko široko. Křižák (Křížový vrch) v mém rodném městě byl svědkem nejen mého dětství a mládí, ale i mnoha dalších děcek z Třebky. Kam jinam se dalo utéct od všedních povinností, než na nejvyšší vršek rodiště. Každou lavičku jsme jako děti měly očíslovanou a jako zázrakem (tehdy bez mobilů) se sešly v přesném čase. A taky jsem díky hodinám na věži, ač nerada, dle příkazu, letěla z kopce dolů, abych byla doma přesně v osm!

V pak v duchu, před usnutím, si promítala zážitky uplynulých prožitých hodin. Přesně pamatuji, na které lavičce padla první pusa, která byla načisto nevinná, jen to mlasklo, i potom ta další, u které jsem ještě vůbec nechápala, nač je k ní potřeba i jazyk. Lavičku jsem s napětím vyhlížela s ostatními dětmi při trhání zakázaných třešní, tedy až při útěku. Když už bylo jasný, že nás kulhavý pan Sedláček nedožene a s holí v ruce nesjedná pořádek.

Lavička před naší osmadvacítkou tehdy na ulici Moskevské, tak ta se mi zjevuje ve snech ještě dnes, i když tam dávno není. Na ní trůnily naše sousedky, převážně odpoledne, o víkendu i častěji. Neuniklo jim zhola nic. V těchto chvílích jsem si vždycky pomyslela, že lavička musí hodně trpět. Občas jsem hledala i zkratku, kudy se proplížit do domu, ale nedalo se. Projít lavičkovým rentgenem prostě musel každý.

Lavičky na náměstí, tak ty by mohly taky vyprávět. První randění, první cigárka (jasně, až když byla tma). Všechny lavičky v mém životě byly vzpomínkové a voňavé po jasmínu, šeříku a po mládí a dala bych nevímco za to, abych se aspoň na chvíli vrátila.

Ale zpět do reálu. Při nedávné cestě do matičky Prahy, jsem se cestou k nádraží lavičkám raději vyhýbala. Asi mnozí dělají to samé a tuší proč. Nedomyslela to však jedna známá, která často jezdí do města za kulturou a turistikou. Ten den byl prostě den blbec. Z turistického výletu, kdy už téměř nestíhala divadelní představení, na které se bylo nutné převléct nejen z botasek, ji nenapadlo nic jiného, než svou objemnější tašku položit na jednu z laviček a za stromem risknout rychlý převlek. V tom se ozvalo: „To sis teda dneska pěkně nahrabala, ty čůzo! Tolik matrošu, tak naval aspoň na čůčo!“ Tady byla debata naprosto zbytečná. Jasné je, že na tuhle lavičku nezbudou pěkné vzpomínky a obloukem se jí vyhne.