Teď už leda brnkám někomu na nervy.

Už ho vidím! Kráčí pomalým krokem po náměstí v mém rodném městě. Můj vnuk se usmívá, ale já tehdy plakala a běžela opačným směrem.

Tehdy Liduška, dnes Zuška. Tam jsem byla vybrána spolu s ostatními adepty, kteří měli rozšířit řady nadějných talentů. U mě se asi spletli. Snad je pomýlil ten fakt, že jsem s velkým nadšením zpívala (a to trvá dodnes.) Valašská krev, bodejť by mi to nezpívalo a netančilo, ale z notové osnovy mě snad lákal jen houslový klíč, ten umím dodnes.

Nechci ale úplně tak lhát. V povědomí mi stále běžela scéna, kdy sedím za klavírem, mé hbité prsty plují po klávesách jako divé a já přesto stíhám pravou rukou (i když jsem levák) odhazovat mé hustě kadeřavé vlasy.

„Na krásném modrém Dunaji“ zní nádherně a přeplněný sál tleská vestoje! Co víc si přát? Do Lidušky jsem docházela rok a noty půlové, či celé jsem naprosto nechápala. Sehnat klavír, nebo jiný hudební nástroj do naší přeplněné rodiny, to byl taky nadlidský úkol. A blížil se rozhodující den, kdy komise oznámí, zda budeme pokračovat ve výuce, nebo ne. No co, když už tam bude taková sláva, tak se aspoň na ni připravím, jak se patří. Své černé, kudrnaté vlasy jsem si pečlivě umyla a aby to bylo se vší parádou, šplíchla jsem si na ně černý olej na vlasy Jantar. Mé vlasy doslova zářily, leskly se jak psí kulky a ten příšerný odér se táhl po celou trasu k Lidušce. A co potom uvnitř! Komise zírala, učitelka větrala a děcka se ode mne odtahovala čím dál víc. No a já utekla! Žádným hlavním náměstím, ale zkratkou kolem mlýna a rovnou domů. Vlasy se mi podařilo „očistit“ až napotřetí a když otec pátral po pachateli zcela prázdného Jantaru, já zarytě mlčela a utírala si slzy.

Tak skončila má umělecká dráha. Malý Honzík je nadšen a to je hlavní. Třeba mi zanedlouho zabrnká něco hezkého. Já už tak leda brnkám někomu na nervy. :-)

(foto.já)