Tak se koukej připravit, ať si to pořádně užijeme!

A já stála jako solný sloup, s rozepnutými kalhotami na půl žerdi a do odjezdu autobusu zbývalo necelých pět minut!

Výlety kamkoliv, mám ráda. Ty školní, byly vždycky opředené tajemstvím, nadšením z poznání, hlavně bez starostí. Stačilo sbalit kedlubnu, vejce natvrdo, chléb s máslem, místo drahých pitíček, jako je třeba kola, stačilo obyčejné jabko. Nemohla jsem dospat rána a těšila se pokaždé, inu jako malá. Hlavně ať nezaspím.

Čas se přehoupnul o pár desítek let kupředu, na výlety, zájezdy se těším stejně, ale už jsem víc ve stresu.

Co si obléct, co k jídlu, hlavně vzít vodu a léky, a jestli vydržím časový limit od "vécka k vécku", no a hlavně nezaspat!

Den před tímto plánovaným zájezdem, jsem měla nějak napilno, ale odpolední kafe jsem si musela vychutnat. Pohodlně, s knížkou v ruce, jsem relaxovala...až jsem usnula. Sice na pár minut, ale přece usnula. Zřejmě se mi v hlavě honil ten zájezd, protože jsem náhle vyskočila a nevěděla, která bije. Zda je ráno, nebo odpoledne, či k večeru. Spíš mě v té rychlosti napadla myšlenka, že je ráno a já zaspala ten zájezd. Ulevilo se mi, že byly čtyři hodiny odpoledne. Pro jistotu jsem si v mobilu navolila alarm, sice tou dobou už bývám dávno vzhůru, ale co kdyby!

Ale na druhý den spustil mobil řev v pět hodin ráno a za pět minut znova. Safra, já to načasovala špatně, ještě je fůra času, zdřímnu si.

A jak to tak bývá, když člověk nejmíň potřebuje, zaspí. A nastal hotový šrumec. Obléct, popadnout tašku a už jsme autem uháněli k místu odjezdu.

Ale ještě si musím odskočit, protože se dobře znám. Ale kam? Na autobusáku už dlouhý čas chybí veškeré sociální zařízení, kam se jenom uchýlím?

Čas i nutkání tlačilo ze všech stran, zaskočím na úřad, však je to pro nás lidi a my přece nemůžeme za nedostatky při cestování.

Rychle jsem vlítla do příslušné místnosti, shodila ze sebe kabát, tašku mrskla na parapet okna, rozepnu kalhoty a sahám po klice na WC. Zamčeno. V tom se za dveřmi nevrle ozvalo.

"Obsazeno" a vzápětí už vlídněji. "Už seš připravená? Tak si pospěš, ať si to užijeme!"

Krve by se ve mně nedořezal. Kdo tam sedí, jak ví, že už jsem polo vysvlečená, co se mnou zamýšlí a jak to, že mně vlastně tyká? To vše mi lítalo v hlavě, ale co nejvíc, že už zbývá pět minut do odjezdu!

"Neser, Maruno a nekecej, že ti šéf nedal volno a nepůjdeš odpoledne s náma ", ozvalo se z kabinky uvnitř a já pochopila, že na vécku trůní nějaká ženština, která nedělá žádné návrhy mně, ale právě si vyřizuje svůj telefonát s kámoškou Marunou a hlavně, že to vypadá na dlouhou dobu, jak to u ženských bývá.

Vyběhla jsem proto do prvního patra, kde vše už proběhlo hladce a bez potíží. Autobus jsem naštěstí stihla a cestou do Olomouce občas vzpomněla na Marunu, jestli ještě s dotyčnou sedící na záchodě telefonují. Možná tam sedí i dnes.