Tak jsem to přežil, lidičky!

Někdy se to tak prostě schumelí. Zrovna jako u vás dvounohých, a ani nám k tomu nepomůžou dvě nohy navíc, jak jsem si původně myslel.

Ale to víte, jsem jen prťavý kříženec, bez honosnějšího titulu, "neznačkový", jak už o tom panička jednou psala.

Jó, panička! Stejně si mě pořád předchází, i když jsem ji ze začátku pěkně potrápil. Když si mě osvojili, poté co mě bývalí majitelé vyhodili z auta, tak nemohla pochopit, že jsem utíkal. Ale já je pořád ještě hledal. Až páníček trošku víc zavelel a já pochopil, že utíkací manévry už prostě zkoušet nebudu.

Tak se s nimi pěkně procházím na dlouhém vodítku, tak jak se to má, ale nejšťastnější jsem, když zajdeme pěkně do lesa, nebo na pole, kde jsem volný a užívám si té volnosti. Pak se spořádaně vrátím. Už jsme si na sebe za ta léta zvykli a mám je rád, což jim neustále dokazuji.

A že mě mají rádi i oni, to jsem sice věděl, ale nedávno jsem to poznal, inu na vlastní kůži.

Že se panička o mě bojí, když mě venčí, to už vím dávno. Důvodem jsou ostatní psi, které máme potkat. Sice jsem to moc nechápal, já bych se kliďánko i skamarádil, ale ona pro to moc není. Ale už i to jsem pochopil, jak jsem vám už jednou řekl.

To ráno, jsem šel s paničkou opět způsobně na vodítku, už jsme se blížili k jejich domu, když v tom, se zpoza plotu vyřítil ten mohutný rotvajler, co tak často chodí kolem mého kotce. Hnal se přímo na nás, což jsem pořád ještě nechápal, už proto, že ho vždycky za ohradou tak krásně zdravím.

A pak to začalo, jako zlý sen. Nejdřív skočil na paničku, která mě táhla na vodítku do bezpečí domu, ale ten můj rádoby kamoš, byl silnější a vrhl se na mě. Šlo vážně o vteřiny, já využil trochu úkryt pod autem, ale i tak to moc bolelo. Křik paničky uslyšel i můj páníček, který se bleskurychle objevil a zasáhl. Ještě, že tak!

Celou dobu, co mě vozili do toho zachraňujícího zařízení pro nás čtyřnohé, jsem o tom všem přemýšlel. Proč se choval ten velikej  za plotem jako můj kamarád a sotva mě potkal, už to bylo jinak. A proč vlastně nebyl taky na tom vodítku, jako já, tak to jsem nepochopil dodnes. Inu, jak už jsem psal, někdy jsou věci mezi nebem a zemí, které nechápou ani dvojnožci, natož my.

Jedno ale vím zcela jistě. Ti mí dvojnozí parťáci, mě mají skutečně rádi a to je pro mě hlavní. Jo, a toho černýho velkýho, už jsem přestal zdravit...pro jistotu.

 Tak tady mně fakt není do smíchu, ale to přejde, mohlo být daleko hůř!

A paničce jsem slíbil, že jí zase někdy pomůžu najít houby

Pardon, toto jsou ty správný!

Tak se mějte lidičky rádi a nebuďte na sebe jako psi (někteří). Ono to pokaždé nedopadá dobře.  S úctou Rexík.