Tady bude ticho, dámy!

Zase jeden výlet do stověžaté matičky Prahy. Tentokrát už v sobotu, užít si malé setkání s kolegy blogery a v neděli s naším "babincem", opět shlédnout jeden z krásných muzikálů. Musím se přiznat, že je to pro mě vždycky příjemný relax, zážitek jak z cestování, tak ze všech možných setkání. Bylo jich opravdu hodně. Tak nebylo divu, když jsme se v neděli navečer, už těšily, až nasedneme do vlaku, který s námi bude uhánět k domovu. Protože jak známo, všude hezky, ale doma......nejlíp.

Obtěžkány zavazadly, jsme doběhly na nástupiště, kde náš vlak už čekal a jak bylo vidět na první pohled, byl značně přeplněný. "Hlavně ať nesedneme do jedničky, tam odsud by nás vyhodili", připomínám ostatním ženám. Konečně místo, sice nebudeme pospolu, to je logický, v neděli skoro nemožný. Proto našly místo dvě uprostřed a já s neteří hned u dveří, na začátku vagonu. Tak fajn, přivíráme po rozjezdu vlaku oči a každá svým způsobem vstřebáváme poslední zážitky uplynulého víkendu.

V tom se nad námi zjevil průvodčí. Jen hlesnu, že hromadný lístek má kolegyně opodál, už ji vidí jak mává a pochopil. Ještě se k nám však otočil a hlasitě pravil. " Dámy, sedíte v tichém vagóně, tak se tak chovejte, pokud budete chtít konverzovat, odeberte se do vagónu vedlejšího" a na důkaz svých slov, vymrštil svou pravici k nápisu za námi, nade dveřmi. Musím přiznat, že v té chvíli nám oběma, problesklo hlavou, že jde o nějakou skrytou kameru, nebo něco podobného. Průvodčí tak pokračoval dále po voze, pro mě zcela nelogicky, beze slov napomenutí, minul čtveřici mužů, kteří toto upozornění vůči nám slyšeli a taky nechápali, a velice hlasitě a s humorem rozebírali. Ano, malé cedulky nade dveřmi opravdu byly tři. Přeškrknutý mobil, sluchátka a obličej. Postupně se z uliček vykláněly ostatní hlavy a zíraly na nepatrné cedulky u vstupních dveří. "Holka, nejsi sama, kdo má pořádné mezery", pomyslela jsem si, ale jen v duchu. Protože od té chvíle, co jsme byly poučeny, jsem měla strach skoro i dýchat. I neteř, která se ke mně naklonila, jsem záhy jen očním projevem napomenula, že tady, dámo, prostě bude klid, ticho! Nařízení je nařízení a platí i pro nějakou tetinu, která si vyjede třikrát do roka vlakem a prostě první, než si sedne, musí mít hlavně brýle a přečíst všechny nabízející cedulky. To by tak ještě scházelo, aby mě kvůli porušení kázně, vysadili někde v polích. Ta ostuda a co by na to asi řekly děti?

Ještě, že vlak nabral rychlost kolem sta kilometrů, jak jsem měla možnost si přečíst na monitoru, a my s úlevou, jako snad nikdy, vystoupili v České Třebové. Jaká radost a vydechnutí, když jsme všichni nasedli do našeho známého motoráčku, pohovořili s ostatními z očí, do očí. Sledovali zástup studentů, kteří se sice ve vláčku těsnili, ale měli si toho tolik co říct.

Ano, nebyla jsem sama, kdo o této službě "tichých vagónů" neslyšel. Pokud často necestujete, prostě nevíte, že je to tu zavedeno už pár let. Jistě dobrá myšlenka, i záměr, jak jsem si hned po příjezdu domů vyhledala na netu a musela i souhlasit. Ale každá taková věc, by se měla domyslet až do konce. Hlavně bych přivítala více viditelné označení, zvláště ve vlacích, které jsou často přeplněné. Třeba bych to i spíš pochopila, když vedle informace o rychlosti vlaku, uvidím na displeji i tuto informaci, že se nacházím v tiché zóně. Předešlo by se tak trapnému monologu mezi průvodčím a cestujícím. Protože na dialog, už nemáte jaksi odvahu. Když balancujete se zavazadly mezi sedadly, víc, než nějakou cedulku, hledáte spíš sedadlo, kde můžete konečně spočinout.  

Každý jsme jiný a o cestování vlakem, máme pochopitelně taky jiné představy. Kdo chce soukromí, klid, ať ho má, platí za to přece nemalé peníze. Mně osobně je však milejší "obyčejný" vlak, kde s vámi nejen průvodčí, prohodí pár slov, usměje se a třeba popřeje šťastnou cestu. Je to vždycky o komunikaci a pokud se zadaří, je hned den krásnější.