Ta tráva nám roste rovnou za patama

"To už je letos k vzteku! Sotva dorejdím se sekačkou, už ta tráva roste přímo za patama!" Postěžovaly jsme si se sousedkou navzájem. Ale co s ní? Dříve by se o ni lidi i porvali.

Jó, tak to přesně bylo. Bohužel už i já jsem pamětnice. Náš barák s popisným číslem dvacetosm byl tehdy v obležení králíkáren a každý z nájemníků se předháněl, kdo víc vykrmí, zabije, vyčiní kožek, ale hlavně poseče a usuší. Tráva rostla sakramentsky daleko, něco bylo sice u domu, ale to by zdaleka nepokrylo poptávku těch ušatců. A tak se hned za ranního rozbřesku vyjíždělo s dvoukoláky do terénu. Nejrychlejší byla sousedka Matušková. Neměla děti, tak ji nic nezdržovalo. Pak se vyřítili Veselí, Koukalovi, Nezbedovi no a vzápětí my. A hurá na stanoviště, posekat co nejvíc! Sice byla určena jakási pravidla, že každý už měl svůj rajón, ale znáte to. Když je něčeho nedostatek, jde se i přes mrtvoly. Teda jen obrazně, neděste se. Nám děckám, to bylo celkem fuk. My jsme měly daleko jinačí starosti. Sice jsme se musely do travního procesu taky zapojit, a ne málo, ale nás spíš zajímal ten další proces, když se sušilo seno. To bylo schovávaček v kupkách sena a tajných hrátek na doktory a těch objevů!

Teda klepání kosy, o prázdninách, v pět ráno, to bylo horší, než siréna hasičů. Ale soused nemohl dospat, tak sedl ke špalku a kul kosu ostošest. Jak jsme ho tenkrát proklínali. Kdyby jsme tušili, co za hodně let dokáže křoviňák nadělat rámusu, netrojčili bysme. Rámusu ale bylo i tak dost. To když se naštvaná Matušková vřítila s prázdým vozíkem na dvůr a osočila pana Koukala, že jí ukrad trávu pod závoďákem, to byla panečku mela. Pak se ale ukázalo, že zlodějem byl zcela někdo jiný, ale taky zřejmě potřebný. Vždyť těm ušáčkům to bylo jedno, odkud krmivo pochází, hlavně že dostali nažrat.

Zkrátka bitva byla o každý metr trávy. Vše se poseklo, zužitkovalo. Když dnes vidím, co kvanta trávy se poseče, třeba pak i spálí, vždycky si vzpomenu na rodný dům s číslem "osmadvacet" a lidičky, co v něm žili. A na plné králíkárny, kde ušáčci dostali všecko dobré, bez granulí a očkování. Byla to naše obživa, tak jsme si jí vážili. 

A letos, tak to je opravdu něco. Pořád na tom trvám, že sotva poseču trávu, už mi roste za patama další. A vždycky si vzpomenu na maminku. Ta by určitě prohlásila. "To je letos krásná úroda, to se bude těm chlupáčům líbit!"

Tak a co s ní???