Ta báseň mě provází celý život

"Do recitace se musíš úplně položit, tak jako kdybys to sama prožívala", radila mi učitelka, ta z nejmilejších.

Právě proběhla školní recitační soutěž a já byla vyslána do okresního kola. Psala se sedmdesátá léta.

"Vyber si sama báseň, která se ti bude líbit, nechám to na tobě. Stoupni si před zrcadlo, nebo ještě lépe před domácí publikum a nauč se ji", pravila moje laskavá učitelka. A já začala shánět báseň.

"Víš, mami, chtěla bych něco jinýho, než se dá najít v čítankách, něco, čím bych oslovila posluchače". Tehdy maminka vylovila z knihovny Básnický almanach a obě jsme se shodně zastavily u básně  "Dívce, jež byla příliš sama". Už ten název mě zaujal, o obsahu ani nemluvě. Nadšeně jsem pročítala tuto vojákovu zpověď své dívce a občas se mi i sevřelo lítostí srdce nad nenaplněnou láskou.

"Mami, to je ono, tohle chci přednášet" a hned jsem se taky dala do zkoušení. Básničku jsem si krasopisně opsala do mého deníčku s verši a dbala na rady učitelky i maminky. Porotou mi byla má rodina, takže tréma se žádná nedostavila. Oporou a velkým rádcem byl pro mě i švagr, velký milovník literatury. "Jitko, tuhle pasáž musíš zdůraznit, poslouchej mě,   - ono je dobré, když tak člověk pozná, s kým měl tu čest a hlavně když to pozná včas-, začal recitovat a já mu musela dát za pravdu. Do pozdního večera jsem několikrát opakovala tuto část, až se mi v hlavě načisto usadila.

Druhý den jsem byla vyzvána paní učitelkou, abych přednesla před celou třídou, co za báseň jsem si vybrala. Trému jsem zpočátku měla, ale po prvních slovech jsem ji hodila za hlavu. Když báseň dozněla, chvíli bylo naprosté ticho a pak se ozval mohutný potlesk. Dokonce se mi zdálo, že v některých dívčích očích se zatřpytily slzy, lehce i u paní učitelky.

"To musíš vyhrát, Jitko", povzbuzovaly mě děcka. A tak jsem plna energie radostně odjela do okresního města, soutěžit o postup do kraje. Sál byl plný omladiny odevšad. Všichni si předříkávali tu svou báseň, převážně budovatelského charakteru a o mě se pomalu a jistě pokoušela tréma z tolika lidí. Přece něco jiného, jak ve třídě. Ale stále mi znělo v uších, "Jitko, to dáš, věř si" a tak jsem po dlouhých hodinách stanula před porotou.

"Jsme zvědaví, co jste si pro nás připravila, spusťte", zaznělo odkudsi z poroty. A já začala.

Pavel Kohout...Dívce, jež byla příliš sama...Vtom to v porotě lehce zašumělo a zahlédla jsem jejich vzájemné pohledy, ale toho jsem nedbala a spustila přednes jako o život. Velký potlesk spíš přihlížejících, než poroty, mě trošku vyvedl z míry, ale spíš pak pronesená slova jednoho z nich.

"Máme dojem, že jste příliš mladá na takové téma, uvidíme, dáme vám vědět". V sále to nesouhlasně zašumělo a všichni mi gratulovali k tomuto výběru. Když jsem o chvíli později procházela kolem šaten porotců, zaslechla jsem hovor.

"Ta malá černovlasá to ale dost dobře přednesla, to se musí nechat" a druhý hlas oponoval. "Ale ten autor, kdo jí ho sakra poradil, holce nešťastný!" V tu chvíli mi bylo do breku. Ale to by se jistě nelíbilo děckám ze třídy, paní učitelce, natož mamince. Neřešila jsem kontroverzního autora, o kterém jsem nemohla tehdy pranic vědět a bylo mi to srdečně jedno. Šlo mi o báseň, která oslovila veřejnost a možná dala ponaučení tolika mladým lidem kolem mne.

 Hrdě jsem odkráčela z budovy, s diplomem a poděkováním o vzorné účasti. Do kraje ani nikam jinam jsem samozřejmě nepostoupila. Nebyla by ani chuť, ani čas. Měla jsem plno práce s opisováním básničky mnoha spolužákům ve škole. Tehdy nebyly počítače, tak přes kopírák, dalo to pěknou práci, ale vzájemná radost, to byla moje největší výhra!

Báseň se mi vryla do paměti a dodnes z ní čerpám. Vždyť pasáž "ono je dobré, když tak člověk pozná, s kým měl tu čest a hlavně když to pozná včas", byla vlastně nadčasová a platí i dnes.