Svatba bez prstýnků

Jako většina z vás, i já stále tvrdím, že sám život píše ty nejzajímavější příběhy. A moc ráda vám je postupně předkládám.

Prvního manžela si Ema asi nebrala z příliš velké lásky. Sice spolu chodili téměř tři roky, vzájemně se navštěvovali se svými rodiči, a tak z toho nejspíš vyplynulo, že byla nakonec ruka v rukávě. Svatba byla jak se patří, nevěsta v bílém, závojíček, korunka ve vlasech. Krásná, štíhlá, jak se na nevěstu patří.

Prozatím mladí bydleli i s malým synkem u rodičů, manžel Emy byl voják z povolání a ona tušila, že se co nejdřív z rodného kraje musí stěhovat za prací jinam. Ten den opravdu nastal a mladá rodinka se stěhovala kamsi na sever, do neznámých míst. Život vojenský nebyl vůbec jednoduchý, manžel byl neustále na cestách, samé cvičení a Ema sama s dítětem, si ne a ne zvyknout.

Po třech letech nastoupila konečně do práce! Jaká úleva. Mezi lidmi, žádný stereotyp. A taky konečně nabírala ztracené sebevědomí. Doma docházelo čím dál víc k odcizení mezi ní a mužem, který navíc propadal pití. Při jeho náladách často slýchávala nejen ona, ale i ostatní, nadřazenost a ponižování. A to už byl krůček k tomu, aby se odcizili úplně a Ema stále víc cítila náklonnost k jinému muži, který ji miloval. Následoval rozvod, který se neskutečně táhl a zakrátko Ema otěhotněla.

Nastaly však komplikace se zdravotním stavem, infekční onemocnění a Emu neposlali domů, ale na porodní oddělení. Umluvila pana doktora, aby ji pustil z nemocnice, že se musí vdát. Nechtěla za žádnou cenu, aby se dítě narodilo do zákonné lhůty bývalého manžela. Po dlouhém přemlouvání doktor souhlasil.

Ema zavolala svému příteli, který si pro ni přijel narychlo, jen tak jak byl v pracovním. Zarostlý, v tesilkách a vytahaném svetru, ona v těhotenských kalhotách a kostkované haleně, tak se oba milenci vydali objednávat svou svatbu. Když přišli na úřad, paní předsedkyně se na Emu zadívala, hlavně na její vystouplé bříško a povídá.

"A nechtěli byste se vzít hned?" Oba "novomanželé" byli patřičně v šoku, jen ze sebe vykoktali.

"Ale my nemáme s sebou vůbec nic, šaty, prstýnky, svědky..."

"Není třeba", odvětila rázně paní. Zvedla telefon, jako svědky zavolala dva příslušníky bezpečnosti, rozsvítila v obřadní síni, nazula v rychlosti lodičky, navlékla šerpu a už to jelo jako na drátku. Jen tu pasáž  "vyměnit prstýnky", z pochopitelných důvodů vynechala. Pak jen mlaskla pusa v prázdné obřadní síni a bylo po obřadu.

Dcera se jim narodila "až" za čtyři dny. A snubní prsten Ema dostala k nejbližšímu výročí.