Smrdíš jako důchodce, babi!

Ozvalo se za mnou cestou busem. Nejdřív ve mně hrklo, že jsem ta oslovená, ale terčem byla sedící paní vedle asi desetiletého kluka.

Ten si zrovna pochutnával na popcornu v mohutném kelímku. Hodilo by se trefně podotknout „a co babčiny dobroty, ty ti nesmrdí?“ Ale jsem optimista, kdoví kde to ten hošík pochytil. Já do té doby znala jen rčení „smrdíš jako mokrý pes“. Což se mi při našich hafanech několikrát potvrdilo.

To bylo už před časem, na tuto historku jsem už pozapomněla, když tu na mě náhle vykoukl titulek „Zápach, či vůně stáří“ (PROŽENY)a hned na to „Smrdíme víc, než si myslíme (flowee.cz).

To se pak člověk dozví věci. Nejen my, důchodci, ale už i mladí po čtyřicítce díky jedné organické sloučenině prostě voníme jinak. Je to biologická příčina, kterou vnímá, spíš než my, naše okolí.

Když jsem dnes vešla do čekárny u doktora, v tom momentě jsem myslela, že padnu. Plná čekárna, okna zavřená nadoraz, až se mi zamlžily brýle. Sedící osazenstvo byli převážně mladí, jediná duchna jsem byla ve dveřích já. Třeba se jim zavařily mobily, napadla mě myšlenka, které jsem se musela pousmát. Však to dobře znám, když mě popadne touha psát a psát. Dovolila jsem se, zda můžu pootevřít ventilačku, což mi bylo odsouhlaseno kývnutím hlavy. Pak se situace přece jen projasnila. Vzdušně i konverzačně. Studenti se právě šprtali na maturitu. A tak jsem jim popřála šťastný start v té zkoušce dospělosti. No, nechtěla bych být zrovna v jejich kůži. To bych se panečku zapotila!

Nechám proto přírodu tak, jak to s námi přirozeně umí. Vonět jako rozkvetlý sad růží, to by ke mně fakt nepasovalo, to by bylo přespříliš. Ale pohladit slovem a úsměvem, to má vždycky něco do sebe.