Prosím, za korunu míchaný!

Přiznávám, že na tento blog, mě tak trochu nepřímo navedl Marek Valiček. Od té doby, co jsem si přečetla ten jeho, se mi o cukrlatech i zdálo. A to je v mým věku na pováženou...

Kdo by si nevzpomněl na různá cukrátka svého dětství, mládí!

Jen jak jsem z dálky zahlídla naši cukrárnu, už se ke mně linula ta nenapodobitelná vůně, a směsice všech chutí.

Vyběhnout ulicí mírný kopeček, v mém rodném městě, nebyl tehdy žádný problém, vlastně to šlo samo. Zvlášť, když jsem v ruce svírala, jako vzácný poklad, jednu korunu.

Postavila jsem se před výlohu malé cukrárny, a sledovala, kolik návštěvníků tam právě je. Byla v tom samozřejmě taktika. Moc dobře jsem věděla, že paní prodavačka Bláhová, na nás mrňouse drží, zvlášť když je obchůdek bez zákazníků. A právě to, byla moje chvíle.

Vyrovnané skleněné nádoby, kterým jsme říkali hezky česky "cukrháble", stály pěkně vyrovnané na pultě, a v každém z nich, byly až po okraj vysypané bonbóny. To byla panečku podívaná!

Vždycky, když se mě někdo ptal, čím bych chtěla být, samozřejmě jsem řekla, že paní Bláhovou, která měla kolem sebe tolik dobrot.

Paní Bláhová se vždycky zeptala, co předem už najisto tušila. "Tak copak si dáš, Jituško?"

"Za korunu míchaný", zněla skoro pokaždé stejná odpověď. Neboť jen výjimečně, se v ruce skrývala jiná mince, než právě koruna.

A na ten okamžik, jsem čekala nejvíc. Až v jednotlivých cukrháblech zachrastila lopatička, a nabírala z každé po trošce cukrlat, která se ocitla v sáčku. Přála jsem si, aby lopatka nabírala víc a víc, sáček se zaplnil až po okraj, a to hodná prodavačka vždycky udělala.

Poté se naklonila přes pult, až se ji drdol nachýlil a pošeptala.

"Odpoledne si přijďte s dětma pro oplatky, určitě nějaký zbudou."

Oplatky, tím byly myšleny misky, na které se servírovala pravá, kopečková zmrzlina, jakou jsem potom už v životě nejedla.

Jasně, že zástupu děcek, kterým jsem dala echo, a na tuto výzvu se v hojném počtu dostavily, přistály nejen oplatky, ale i něco mimo. Rozlámané cukroví, pomačkané zákusky, ale my jsme braly všecko!

Cukrárna na náměstí, kde prodávala paní Roubínková, to byl takový druhý záchytný bod, v našem dětském světě. Když došly zásoby dole, jisto jistě pokračovaly na náměstí.

Měla jsem ráda všechny bonbóny. Od šumavských jahůdek, které se krásně rozplývaly na jazyku svou kyselkavou chutí. Různé karamelky všech druhů, ledovky, křehulky, atlasky, bari mandle, mléčné pecky. Pak nesmím zapomenout na mejdlíčka, pendreky, špalky a fialky. Ty jsem koupila po letech za drahý peníz a měla dojem, že jím voňavku Živé květy.

Další sortou byly různé šumáky, obyčejné, dva k sobě zabalené, které se musely o sebe třít, aby vznikla pěna, pak Tiki, od toho byl taky pěkně "zrychtovanej" jazyk a patro.

Cukrlata se mi jednou stala málem osudná. O velké přestávce, jsme vyběhly s kamarádkou do cukrárny a já si koupila, (už za 2.-Kčs) drops maliny. Honem, honem, než zazvoní, jsem cucala jednu malinku, až mně zaběhla tam, kam neměla, a já se zažala dusit, inu, jako ten hladový kohoutek. Jen duchapřítomnost spolužačky, která mě pořádnou perdou do zad, vrátila k životu, a normálnímu myšlení, jsem ještě stále zde.

A o zákuscích, až příště. Přeji pěkný víkend.