Předky si musíš hledat důkladně.

"Tak jsme domluveni, pane starosto a moc vám děkuji za vstřícnost. To víte, jsme už v letech a chtěly bysme společně se sestrou Olgou, na vlastní oči, konečně spatřit místo, kde jsme se narodily. Víte, tak nějak zjistit, kam až sahají naše kořeny. Sice jsme se chvíli na to, hned přestěhovali na Valašsko, ale ten původ...ten je vážně pro nás důležitý".

"Olgo, vše je domluvené", hlásila Růža," starosta naši dynastii Pavelků sice nepamatuje, jak by taky mohl, je to na rozdíl od nás mlaďoch. Aspoň po hlase, ale musím ti říct, že je velice ochotnej, provede nás vesnicí, dokonce se sejdeme na obci, sám to navrhnul. Ani nevíš holka, jak jsem hrozně ráda, že jsem tě konečně k té cestě přesvědčila. Dneska nevíš dne, ani hodiny, co se může stát. A sama víš, kolik let jen plánujem a plánujem, a skutek utek. Svoje rodiště prostě musíme navštívit, už kvůli tomu, že Pepek tvoří ten strom života, nebo jak se tomu říká. Tak spolu mrknem na samý začátek".

Z Valašska, se do rodné vísky, obě sestry dotrmácely v poledne a hned na návsi, spatřily budovu obecního úřadu. Přivítání bylo velkolepé, však taky odměnou starostovi předaly cennou, archívní slivovici. Na oplátku se jim dostalo pohoštění a mezi tím se domluvili na návštěvě hřbitova a hlavně taky kostela, kde byly obě pokřtěné. "Víte, já jsem takový zapálený člověk, právě kvůli historii rodů, moc rád uvítám každého, kdo se ke svým předkům hlásí. Sice jsem tu krátce, tak trochu tápu, ale vše se poddá a obecní kronika bude zas, jak bývala, to slibuju," dodal nadšeně.

"Tak jsme na místě," konečně vydechly sestry únavou, cesta na hřbitov se jim zdála až moc daleká a tak hned usedly na nejbližší lavičku. "Už jsem našel první náhrobek, pojďte se podívat, " volal nadšeně starosta. První kytička a svíčka, našla své místo, sestry zaslzely dojetím a s pietní úctou posečkaly u hrobu pár minut. Pak ještě na druhém místě se zasnily a myšlenkama a hlavně vzpomínkama, se vrátily do svého dětství. Ale náhle Olga, přes veškeré emoce zpozorněla. "Pane starosto, jak daleko je nejbližší vesnice?" "No, asi tak třicet kilometrů, sem to nemají lidi jednoduchý se dostat, jedině tak autem, je to trošku mimo obec." "Tak to snad ani není možný, co si pamatuju, tak naši mě vždycky líčili, že mě ke křtu do kostela vezli na saních, přece mě nevláčeli tak daleko."

"Tak to se mě taky nějak nezdá, to by byl nadlidský výkon", přitakal starosta." A Bělá,....ta je tu v okolí jen jedna?", zvědavě a ostražitě se zeptala Olga". "No, Bělá je v tomto regionu víckrát, to je fakt. Co jsem studoval mapy, objevila se dokonce třikrát."

A hned bylo jasno! Po bližším pátrání, tak konečně vyšlo najevo, že obě sestry sice plakaly a vzpomínaly na hrobě, ale cizím. Místo, kde chtěly uctít své předky, bylo o padesát kilometrů dál. Budiž jim to, ale ke cti.

 Inu, i předky si musíte pečlivě hlídat.