Pravá zvířecí máma.

"Fůůůj, tam to smrdí, do kravína mě nikdo nedostane! A zvířata vůbec všechny smrdí! Ten se hodí tak akorát do kravína." I takové názory jsem v životě zaslechla a nebylo jich málo.

Kdepak, milí čtenáři, do kravína nemůže jít jen tak leckdo. K takové práci musíte mít především opravdový vztah a dát do toho i kus srdíčka.

Danka měla lásku ke zvířatům už odmalička. Vyškemrala si na rodičích prvního psa, vlčáka. Od té doby je obklopena psí smečkou celá její rodina.

Ve čtrnácti letech nebylo tedy pochyb, kam budou směřovat její další studentské roky. Zvolila zemědělskou školu. Nelehká práce v kravíně, který se postupem času modernizoval, časné ranní vstávání, kdy se ostatní spáči otáčeli ještě na druhý bok, počasí, které nikdo nikdy nemohl naplánovat. Na kole, nebo pěšky, to už vyjde nastejno. To nekalé počasí se podepíše na zdraví tak, či tak.

Téměř čtyřicet roků vstupuje do míst, která ji už přirostla k srdci a je s nimi spjatá. O každém zdárném i nezdárném porodu mi dává vědět. Díky sociálním sítím s ní sdílím její bezradnost, smutek i radost. Když jsem nedávno zavítala do jejich obce, provedla mě moderním kravínem, kde se to lesklo čistotou. Zavedla mě i k novým přírůstkům telat. 

"A víš ty vůbec, že se nám tu nedávno narodilo dvouhlavé tele? Nejen ve světě se to stává, ale i u nás na vsi se takové věci dějí".

Dnes mi opět volala.

"Představ si, co se mi stalo. Měla jsem ráno těžký porod. Telátko se rodilo zadečkem, navíc ještě otočené bříškem, opravdu jsme o něj bojovali. Za ty roky poznám, že je zle, nemohlo se nadechnout, zemřelo, ta kravička taky náhle skonala. Po pár hodinách, opět porod. Od něho jsem šla celá smutná kolem sýpek a skladník na mě volá.

"To je dnes zvláštní den, normálně se mi zřetelně zjevily na zásobníku dva kříže, od sluníčka. Nikdy jsem nic takového neviděl a jsem tu už tolik let." 

"Tak to je asi nějaké znamení",vydechla překvapená Danka.

"Ráno mi zemřela kráva i tele. A právě jdu od komplikovaného porodu a jedno tele je taky na cestě k duhovému mostu. Měly by tam být tedy kříže tři," dodala smutně.

Jako zázrakem se však tele rozdýchalo a vzápětí se postavilo na nohy.

"Jsem moc šťastná, že jsem se tentokrát zmýlila", hlásila mi celá dojatá.

"Bylo to znamení, nebo nějaký osud, co myslíš", ptala se mě pak.

"Kdopak ví, i já věřím, že něco takového mezi nebem a zemí určitě existuje", odpověděla jsem ji po pravdě.

Ale naprosto jistě vím, že neteř Danka patří mezi ty vzácné lidi, kteří svou práci milují a je pro ně posláním a vždycky bude. Klobouk dolů před vámi všemi.