Potrestaná houbařka, aneb, patří ti to bábo!

"Ivo, přijeď v pondělí na houby, právě jsem našla zase pěknej objev". Tuto SMS jsem psala neteři v pátek, den předtím, než jsem vyrazila na setkání do Prahy.

Po vydařeném víkendu, jsem dnes ráno vyšla, i s Rexem do lesa, abych si ověřila, že opravdu něco roste a odpoledne si neudělala před neteří ostudu. Od sousedky jsem si vypůjčila malý košík, abych nebudila pohoršení jako v pátek, když jsem táhla svůj objev opět ve svetru. Takže raději malý košík plný, než velký poloprázdný, rozhodla jsem.

Vesele si s Rexíkem po boku, vykračuji lesem, oči pátrají a zkoumají cokoliv, co se podobá hříbku, ale nic! Zajdu na ta místa, kde jsem měla v pátek takový úspěch, pomyslím si a už si to štráduji po mechové cestičce a pátrám po rodince kovářů, klouzků, ale zase nic!

Tak to zkusím jinde, to není možný, abych nenašla ani prašivku, to se přece MNĚ, nemůže stát. Hodina uběhla jako nic, už čas ukrajoval i z hodiny další a já neměla v košíku ani ubohou václavku.

"Tak tohle mi za to nestojí, končíme", rozhodla jsem směrem ke psovi a hned napsala esemesku neteři, že je to zbytečný, aby nejezdili.

Ušla jsem pár kroků a v tom vidím krásný trs václavek, kolem něho pár podborováků. Pane jo, to mě vyslyšel snad ten sám nahoře a za tu štrapáci seslal aspoň pár hříbků. S radostí a energií dorostenky, jsem okamžitě vyběhla směrem k nim a ukládala je na jedno místo. Až je budu mít všechny, uložím je pěkně do košíku.

Byla jich už hezká hromádka, radostí se tetelím a usmívám na svět. Ale co to, kdepak mám košík? Obíhám od stromu ke stromu, až si Rexík myslel, že ze samé radosti s ním hraju na schovávanou, ale kdepak! Koš ne a ne najít! Copak koš, ten bych sousedce nějak nahradila, ale v koši vězel i foťák a můj mobil ! V obalu mobilu se navíc ukrývala nemalá částka peněz, které jsem si tam při běhání po Praze uschovala, abych nemusela nosit peněženku.

"Tak vidíš, ty babo jedna zachtívavá", ulevovala jsem si ve vzteku. "Jedeš čtyři sta kilometrů do Prahy, abys nafotila své přátele, lítáš od Hradčan po Kampu jak koza kamerunská, abys udělala krásný fotky a pak tady v "Kotěhůlkách" ztratíš foťák, mobil a všechny vzpomínky jsou ...fuč", zoufale jsem řvala na lesy.

"Zatracený hříbky, stejně je furt fotíš, abys naštvala Boháčka a Vrbu, do prčic s tebou", soptila jsem a bylo mi skoro do pláče. Kdyby aspoň někdo zavolal, tím by se vše vyřešilo. Takhle budu muset jít domů, někoho ochotnýho vzít s sebou, aby mě prozváněl na mobil, pokud tam ještě vůbec bude.

"Rexíku, hledej, pobízela jsem psa, ale marně. Vidíš, kdybych pořád nečučela u počítače a raději tě naučila pátrání, to by bylo užitečnější". Ale Rex jen civěl, ani bych nechtěla vědět, co si právě myslí.

Po marném hledání, jsem usedla na pařez a přemýšlela, co dál. V tom mně zrak padl do dálky na něco červeného. Vždyť je to můj mobil! Přeskákala jsem pařezy, jak srnka průzkumnice a s radostí popadla můj dlouho hledaný koš.

Hříbky už mě naprosto nezajímaly a rovnou čarou jsem pospíchala domů. Od zítřejšího dne, totiž zahajuji kurs pro Rexe, co kdyby jednou bylo potřeba najít mě. 

Po boji je každý generál, najednou se ke koši hlásíš, že Rexíku?