"Politika je sviňa, Pepo!"

Takový to byl krásný den! Počasí od rána slibovalo pravý opak své předpovědi a trhy na náměstí tak přilákaly spoustu návštěvníků. Jak by taky ne, čerstvým zbožím přímo od dodavatelů, nepohrdne nikdo.

Tedy ani já ne. Je až s podivem, kolik známých člověk potká v supermarketech, nebo na takových akcích. Užívala jsem si to, postupně prohodila pár slov se známými a v duchu plánovala program na víkend. Pomalu jsem ukládala nákup do auta, zasedla na místo spolujezdce a nechala pootevřené dveře, abych dýchala tu atmosféru rodného města a snila.

"Jé nazdar Pepo, ty vole to není možný, že jsme se potkali," probudil mě ze snění hlas bodrého muže, který se hnal ke svému kamarádovi. "Béďo, seš to ty, kamaráde z vojny, to snad není možný, po tolika letech, pocem, ať tě obejmu", což taky ihned udělal. Až se mně při tom dojemném setkání dávných kamarádů dojetím stáhlo hrdlo. Pěkný, pomyslela jsem si. Krásný den, dojemná setkání....

"Hele, Béďo, pamatuješ, co jsme se na tý vojně nadováděli volovin a těch holek, co jsme oblbli. No, jednu jsi mě přece přebral, Růžu, pamatuješ, tu prsatou. Ale stejně na mě doma čekala Bóža, to bylo jiný kafé. No, už se holka na nás dívá tam shora", a ruku natáhl se smutným výrazem k nebi. "A co ty a zdravíčko", pobídl Béďu, aby si vzal taky slovo a ještě pevněji ho vzal kolem ramen.

"Taky už su sám, na tu Růžu z vojny si ani nepamatuju, to víš je to fůra let. Moje Emča byla taky bezvadná baba, už zde není deset let. Ale jinak se ještě držím, nestěžuju si, chodím si pěkně pro obědy, mám se fajn" a na důkaz toho potřásl v ruce jídlonosičem. "Akorát mě sere politika, Pepo, to je pěkná sviňa", rozohnil se kamarád. "A co, jako konkrétně, Béďo", vyzvídal Pepa. "Kurňa, tolik roků jsme lezli Rusákům do prdele a teď to zas děláme s Američanama, zlatí komouši", zlostně ukončil větu Béďa. "Ale di někam, to přece nemyslíš vážně, to si děláš šoufky", oponoval Pepa.

"No nedělám, ty seš asi úplně zatemněnej," soptil kamarád. Pepova ruka už dávno nespočívala na jeho rameni, ale naopak oba kohouti zaujali téměř bojovou pozici, a chvílemi hrozilo, že k boji i dojde. Přivřela jsem proto raději dveře od auta, protože soupeři se dostávali do varu. Plné náměstí lidí je nezajímalo, kdepak, když jde o to, vykřičet svou pravdu, jde vše stranou. Béďův obědník letěl stranou, dost překážel při gestikulaci a Pepa šermoval proti němu cigaretou, jako by to byl meč. Silná slova a nadávky největšího kalibru lítaly kolem obou, až Béďa vzdal tuto šaškárnu, u konce s dechem jen plivnul směrem k Pepovi a konstatoval "Tys byl dycky vůl".

Představení skončilo...a takový to byl hezký den!