Podívej, miláčku, jak zapadá slunko nad Hornbachem!

Čeština je krásně rozmanitá. A když se náhodou poskládají písmenka trošku jinak, než mají, je dokonce kouzelná.

Jen poslouchat první slova malých dětí je zážitek a vynalézavost zároveň. Moje malá neteř si tak pojmenovala princeznu pincencunza, což při vyslovení zní ještě obtížněji. Malý syn, když vyhlížel z okna náklaďák, který pravidelně vybíral u našeho domu septik, vždycky volal. "Pumpovák je zase tady!" Inu, to jsou malé děti.

Když jsem pracovala jako učnice v obchodě, naše hlavní "šéfka", manželka vedoucího, nám velice ráda předváděla, jak se se zájmem věnovat zákazníkům. Jednou přeochotně nabízela mladé rodině, že vůbec není problém sehnat kočárek, třeba rovnou toho Štegnéra. Jednomu pánovi zase vynikající šampaňské Chateaú. Koncové ú přitom protáhla až do pískotu. Pán se chytil za uši a raději utekl. Je pravda, že s cizími názvy raději nelaškuji ani já, ono se to někdy nevyplácí, i když se tomu zasměji spolu s ostatními.

I záměna slov bývá zajímavá. Do práce jsem dojížděla autobusem. Ten jednou ne a ne přijet. Studentka stojící ve frontě za mnou byla značně nervózní, přešlapovala z nohy na nohu a do toho ticha pronesla. "Teda Jaruš, jestli ten autobus nepřijede včas, to bude taková tradice, máma mě přetrhne". Tak nakonec to asi nebylo tak tragické, protože tam druhý den stála zase.

To před léty, jeden velice aktivní příslušník tehdejší VB velice rád psal zápisky ze svých akcí. Jedna taková zpráva zněla: Zadržení chlapy pily slivivici a hrály žemlíky.

Přeřeknutí je o to roztomilejší, když je člověk zamilovaný. To si takhle jedou dva zamilovaní na výlet a právě projíždí krásnou přírodou Vysokých Tater. Vystoupí z auta, on ji obejme a láskyplně pronese. "Podívej, miláčku, jak krásně zapadá slunce nad Hornbachem!"

Jak pravím, čeština je krásná a rozmanitá. A nikdy nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že se nepřeřekl. A pokud se nad tím ještě pousměje, je to jenom dobře.