Pod širák, nebo raději pod stan?

"Písničku o malém stanu, kde na nohy táhne, zná kde kdo. Ale musím vás ujistit, že mně, při mé malé výšce, rozhodně nehrozí nějaká újma nohou.

Jaro se rychle přehoupne do krásného léta. Vždycky to byl čas výletů, čundrů (občas spojeno s dobrodružným stopem). Tomu jsem se naštěstí vyhýbala, ale moc dobře si pamatuji jednotlivce, nebo i dvojice stojící podél silnice kolem našeho baráku směr Olomouc. A vždycky jsem jim v duchu přála, aby jim někdo zastavil a dojeli v pohodě tam, kam chtěli. Jako malá holka jsem to sledovala zvlášť horlivě. Buď na lavičce drben u nás v parčíku, nebo raději přilepená k hlavním dveřím. Ostatně to bylo o mně známo, že jsem tam přece čekávala na mamku. Taková malá poseroutka, ale při pohledu na ty stopaře s teletem na zádech, a s kytarou přes rameno, jsem si ve své mysli zcela jasně dovedla představit, že jim někdo zastaví a oni pak někde u řeky, v údolí rozdělají oheň, brnkají na kytaru a tak vyznávají lásku své milé. A pak spolu hledí na hvězdy a spí přímo pod širákem.

Ach jo! To kdybych aspoň jednou zažila! Tak jak se o tom zpívá v těch písničkách, co jsem jako divá poslouchala přilepená k rádiu. No, nevadí, třeba se dočkám, pomyslela jsem si. Když děcka z našeho baráku rozhlásily, že budou stanovat, byla jsem první, kdo se ozval. Sice mi bylo divný, že se děcka i dospělí trochu víc pozastavili nad mým rozhodnutím, ale já je ujistila, že to přece dám. Vždyť je to skoro u baráku, na naší zahradě. Tak začaly přípravy. Stan už majestátně stál a do něj se hrnuly peřiny, polštáře (snad abysme neumrzli) a já navlékla tepláky (dole na gumu), a chystala se čundrovat. Dokud bylo světlo, bylo to bezva a já byla i vtipná na svůj školní věk. Jen co se setmělo, vybavily se mi před očima a na stěnách stanu neskutečné výjevy a netrvalo dlouho, už mi ostatní balili peřinu a já kráčela zrychleným krokem domů. Konečně v bezpečí! Poseroutka spokojeně zalehla v útrobách domu. Tak skončilo moje první čundrování.

Pozdější stanování v předpubertálním věku, jsem už díky šarmu a krásným očím sousedovic Zdenka snášela daleko lépe. A když jsem s děckama z učňáku fakt poprvé spala naživo pod širákem, připadala jsem si jako Rybana, jen Vinetů ještě chyběl. Ten se za krátký čas samozřejmě objevil, první lásky jsou přece nezapomenutelné. Obloha plná hvězd, světlušky kolem nás a vůbec mi nevadili komáři. Z tranzistoru se ozývala Rosa na kolejích a v té chvíli jsme si přáli to jediné. Být pořád tak mladí a bezstarostní.

A dnes? Tak to už bych si snad jenom mohla zpívat "já ze stanu nevstanu"! Ta moje kolena! Ale prrr! Jako malá babička blogerka nezoufám a nesmím zoufat. Protože moje čtyřletá vnoučata mi oznámila, že se něco chystá a babička prý u toho nesmí chybět. Tak se nechám překvapit. Přece je tu někdo, kdo mě z toho stanu dostane.