Pichlaví nájemníci.

"Tak jsem tady na tu brigádu, Jitko," hlásil náš známý už z dálky. Sotva si opřel kolo, setřel pot, nabídla jsem mu nějaké osvěžení. V tom vedru se snad nehodí ani pracovat. "Nedělej si starosti, já mám s sebou vše, co potřebuji". A už sundával batoh, že si ubalí cigárko a zapije trochou chlazeného pivka. Sotva však vsunul ruku do batohu, spustil hrozný řev. "Ježišmarjá, já snad tu pichlavou potvoru vezu až sem", a na světlo boží, vytáhl ježčí kuličku.

"Představ si," překotně pokračoval ve vyprávění, " večer před spaním slyším dupot, funění, myslel jsem, že nějaký pes. Tak jsem se šel podívat na verandu a co myslíš? Ježek si tam pěkně pochutnával  na kostech, co jsme vyhodili od oběda. To jsem jakživ neviděl, aby ty kosti křoupal. No, jak mě zaregistroval, okamžitě se ztratil. Hledal jsem ho dobrou půlhodinu, pak jsem to vzdal a šel spát. A teď zjistím, že ho vezu pět kilásků na zádech. No tak ti ho tady už nechám", šibalsky se zasmál.

Jiří, taky mám příběh, dnes už bych se nebála o ježka postarat, ale před léty to byl celkem problém. Ještě nebyl počítač, internet a chytrý strejda Google, dnes už tam najdeš téměř vše. Kluci tenkrát donesli domů tři malinkatý ježoury, zima byla na krku, bylo jasný, že by ji prostě nepřežili. Ale kam s něma, čím je krmit, nevěděli jsme zhola nic. Ježky jsme si do té doby spojovali vždycky jen s jablky na bodlinách a z pohádek. Jediný možný úkryt, který jsme zvolili, byl na půdě, v zateplené bedně. Nejdřív se proháněli u nás doma, líbilo se jim tu, ale za chvíli jsme se všichni drbali od hlavy, až po paty. To bylo blešek! A tak tři pichlaví nájemníci putovali na půdu, do krabice. Kluci odněkud donesli informace, že ježek má rád maso, hlavně ne mléko. Tak jsme byli zase o trochu chytřejší. A ježkům vskutku chutnalo! Kuřecí drůbky se kupovaly ve velkém, byla radost na ně pohledět, jak rostou. Jednou večer slyšíme rachot, to víte, v okále je vše slyšet. Muž vyběhl na půdu, dva ježci z bedny záhadně proklouzli a asi z dlouhé chvíle se honili. Byl to pořádný výkon, dostat je zpět na místo. Chvílemi jsem si dokonce myslela, že se manžel k honičce k nim připojil, jaký to byl rámus.

Zima byla dlouhá, v největších mrazech, ale začali dva ježci pokašlávat. A to jsme byli bezradní úplně. Volali jsme o radu našemu veterináři, ten s něma neměl tehdy ještě vůbec žádné zkušenosti. Byli jsme naštvaní, že jsme si na sebe vzali úkol, který nezvládáme. Napadlo mě obvolávat všechny dostupné veterináře, i v širším okolí. Asi na desátý pokus, vzala telefon starší žena a řekla, ať přijedeme. Místo bylo asi 50km od nás a navíc manžel na služební cestě 200km daleko, až v Praze. Přesto svolil a přijel. Milé ježky jsme naložili do krabice od bot a jeli vstříc záchraně. Paní, co brala telefon, byla matka veterináře, který na nás zprvu koukal, jak na zjevení, že kvůli ježkům podstupujeme takovou štrapác. Ale život těchto pichláků ho velice zajímal a navrhl  antibiotika. Dát ježkovi injekci, ovšem není jen tak. Manžel ho musel chytit za přední tlapky, ale hlavně rychle, aby doktor využil moment překvapení a ježoura píchl. Tuto cestu jsme absolvovali ještě dvakrát, než byl pan doktor spokojen s výsledkem. Ježci byli v pořádku a užívali si tak spokojeně našeho úkrytu.

A pak nastalo dlouho očekávané jaro a doba, kdy jsme mohli slavnostně a hlavně s dobrým pocitem, vypustit "Tři pichlavé nájemníky", na svobodu.