Paní kuchařky, hezký víkend!

To je ale hrozná doba, lidi jsou na sebe jak psi, děcka nevychovaný, kam ten svět spěje! Poslední dobou slyším podobné nářky čím dál víc. A jak to tedy s tím vším je? A jak to vidí malá babička blogerka?

Kdo už mě zná, dobře ví, že jsem vlastně celý život pracovala mezi lidmi. Třeba jako žena za pultem, nebo kuchařka, či uklízečka v naší místní škole. Vše už je jaksi minulost, neboť patřím k řadám seniorů. Ale ani to není přesné. Patřím prostě k těm PRDUCHŮM. Bacily chodí po lidech a my, důchodci, jsme taková záložna první pomoci. Vedení školy to dobře ví a v poslední době nás povolává dost často. Nevadí mi to. Ráda se vracím na stará známá místa a pokud to zdraví dovoluje, ráda pomůžu. Už proto, že mohu srovnávat, vzpomínat.

"Paní kuchařko, prosím pět knedlíků". Za okýnkem zcela jasně, jako by to bylo včera, vidím stát našeho malého Tomáše, skoro nebyl vidět, ale slyšet ano. Poručil si porci, jako horník. Kuchařky se smály a dobíraly si ho, že to nesní. Ale kdepak, přišel si ještě pro nášup. Já se až styděla, jako bych snad doma nevařila. Kdyby ho viděly dnes, jak střídmě a rozvážně dělí stravu, asi by nevěřily. Stravu, ani nic dalšího zde však hodnotit nechci, od toho jsou povolanější. Možná i proto, že jsem alergická na hlášky typu UHO omáček. Jsou prostě jedlíci a pak ti druzí, každého věc.

Oči jak koláče s medem....Té dívenky jsem si všimla hned první den. Asi druhačka, za okýnkem ji taky nebylo moc vidět. Pospíchala s plným talířem polévky a rozhlížela se do všech stran, asi aby ji nespatřily učitelky. Chvatně položila netknutý talíř do okénka, usmála a zašvitořila. "Polévka byla moc dobrá". Zlaté děvče! Kolik odvahy asi musela mít. Ale další den už bylo vše zase OK. Talíř prázdný a dívenka spokojená a opět pochválila. Inu, každý den není posvícení.

A když odevzdají do okénka prázdné talíře ti staršáci a k pochvale ještě přidají pozdravení a přání krásného dne, jsem blahem bez sebe. A uvědomím si, že pro tyto třebas nepatrné okamžiky, stojí za to tu být. Dokonce zapomenu na jejich slovní výlevy před školou, či na zastávce busu, kdy bych je nejraději neslyšela a neviděla. A náhle vše odpuštěno, neboť vím, jak moc pravdivé je přísloví o tom, že slova přitahují a příklady táhnou. A věřte, že to má něco do sebe.

Vše je jen a jen v lidech. Ať jsi kuchař, zedník, nebo doktor práv. Hezké dny nejen kuchařkám.