Noční úlet.

Myslím si, že jsem úplně normální, starostlivá máma, jakých je u nás většina. Máme dva syny a už od jejich útlého věku, jsem musela mít přehled s kým a kde, se v určitou dobu nachází. Tato moje starost mě provází po celé jejich dětství, dospívání a pak i dál….      

Když nastaly jejich první průzkumy s kamarády po vsi a okolí, zběsilé jízdy na kolech, koupání v rybníce nebo v nedalekém lomu, to vše jsem měla vždy bedlivě zmapováno. Mladší syn byl na svůj věk pořád moc malinký, takže se nám dokonce stalo, že se ztratil ve vysoké trávě plné kopřiv a jen náhodou jsem z okna slyšela jak brečí a volá o pomoc. Ale od toho měl staršího bráchu, který ho vždy spolehlivě ochránil. Nejhorší pocit jsem měla tehdy, když jsem jednou hochy marně hledala a na břehu rybníka jsem objevila jenom jejich kola. To byly nervičky! A kluci si mezitím jen tak, odskočili do místního školního tábora, kde se mohutně seznamovali s novými účastníky, nebo lépe řečeno účastnicemi. To byly ovšem ještě děti! Naivně jsem si myslela, že čím budou starší, tím ubude starostí! Ale omyl! Také jste si to některé z vás, milé maminy myslely? Jen jak začaly první diskotéky, jízdy autem do okolních vesnic a měst a potom ty pozdní návraty! Ale díky bohu, že vždycky návraty byly! Přiznejme si, která z vás opravdu v této chvíli klidně spala? Já teda ani náhodou! Až když cvakly klíče v zámku, ještě chvíli potom jsem byla ve střehu, pak jsem teprve usnula. Ale to už bylo, milí hošánci, kolikrát ráno! Avšak jak pro koho!

A tak šel čas, kluci odešli do školy do města. I když byli oba na stejném místě, neměli moc času se tam příliš setkávat. Proto pak bylo velkou vzácností, když se sešli u nás doma. A to byl opravdu svátek! A tak se taky jednou potkali na domácí půdě. Po prvním přivítání a po běžných sdělení novinek, co a kde je nového, se ten mladší zeptal. „ Tak brácho, kam vyrazíme, asi do hospody, na fotbálek, musíme si to tam s klukama pořádně rozdat!“ Samozřejmě, že brácha souhlasil! A zase jsem to byla já, která přesně věděla, že dnes jen tak neusne! A čert by mě vzal, když se oba hrozně divili. „Proč se prosím tě o nás tak bojíš, vždyť už jsme dospělí.“Má odpověď pokaždé zněla stejně. „Jen počkejte, až budete mít svoje děti, pak si to řekneme!“

Když tedy synové odešli tam, kam chtěli, chvílemi jsem sledovala televizi, chvílemi jsem dřímala, však to znáte. K ránu se pak objevili doma, tak jsem jen tak nenápadně došla do kuchyně, abych zjistila to hlavní. Jak se jim asi vede? Ale vedlo se jim viditelně dobře, zrovna pojídali a povídali si a ke mě, ustarané matce, oba bezelstným hlasem pronesli. „Mami běž spát, vše je v pořádku, ráno pokecáme! Ale to bych asi nebyla ta správná mamča plašanka, která má jakýsi ten povědomý smysl, který mě vedl k tomu, že  jsem jen tak lehce neusnula. Ba naopak! Nespala jsem ani chvíli! A navíc sama o sobě tvrdím, že jsem čarodějnice, už díky svým předtuchám, které se bohužel fakt často plní! Takže, když jsem uslyšela cvaknutí dveří, myslela jsem, že jdou kluci někam pokračovat v pánské jízdě. Ale pak mě přece napadlo podívat se z okna a ustrnula jsem! Oba dva hoši si s sebou totiž nesli peřiny! Kampak asi jdou, nebo co mají za lubem, to jsem opravdu netušila.

No to byl zase důvod, abych už nadobro nespala! Ještě navíc se vzbudil manžel s otázkou, kde jsou kluci? Přece mu nebudu ráno, ve tři hodiny vykládat, že hošánci odkráčeli i s peřinami, kamsi pryč. Když se trochu rozednilo, dívala jsem se z okna, jestli se nebude dít něco neobvyklého! Zvlášť potom, když jsem uviděla našeho příliš všetečného souseda, jak jde na zahradu poklízet drůbež, v té chvíli mě opravdu polilo horko! Ze všeho nejméně bych si v téhle chvíli přála nějakou nepříjemnost! Ale nestalo se nic zvláštního, byl klid. Když jsem znovu procházela kuchyní, všimla jsem si, že na stolku leží nějaký papír. Byl to kostrbatý vzkaz od našich synů, že spí na hřišti a ať je nebudíme! Vtom jsem si vzpomněla na nedávný hovor kluků, že vlastně ještě nikdy nespali pod širákem. To si teda vybrali den! Takový chladný srpen už pamětníci dlouho nezaznamenali. Tak se tam půjdu podívat, jak a kde si ustlali. Když jsem přišla k hřišti, vůbec nikoho nebylo vidět. Rozhlédla jsem se po poli, a to mě opravdu zatrnulo! Zaslechla jsem totiž zvuk traktoru. Snad ti dva blázni nespí v obilí ! A zrovna o žních! Ale ani tam nebylo nic vidět. Tak nezbývá nic jiného, než nakouknout do kabin, i na horní terasu. Ale nikde nikdo. Prošla jsem budovou křížem krážem, ale taky nic! Jak se tak vracím po strmém schodišti zpátky, vtom mě padlo oko na střechu kabin, něco se tam přece pohnulo! Ano pohnulo! Peřina! A pod ní samozřejmě kdo jiný, než mojí synové! V ten moment mě braly mdloby, protože vylézt na tu střechu, musel být opravdu kaskadérský výkon! A to ještě ve střízlivém stavu! Zařvala jsem proto jak na lesy i s neslušným výrazem. „.....jak jste se tam  proboha dostali?“ Jen něco zavrčeli a to bylo vše. Šla jsem domů a říkám manželovi. „Tak už víš, kde spí naši kluci?“ „No to fakt netuším!“ na to manžel. Tak nezbývalo nic jiného, než říct pravdu. Když jsem ho potom viděla, jak jde z hřiště opravdu zdrcen a jen nevěřícně kroutí hlavou, věděla jsem, že se ptá zrovna jako já. „Jak tam jenom proboha vylezli!?“ A to nemluvím o tom, co by se mohlo pánové stát, kdyby.....No ani nedomyslet, jak málo by stačilo k tragédii! Takže neplatí milé mamky, chůvy, či babičky, že malé děti , malé starosti , atd…

Hoši si každopádně do puntíku splnili svůj klukovský sen, jen potom měli velkou obavu, aby si z nich někdo, nedej bože, nevzal příklad! A přísahali, že takový „noční úlet“, už fakt nebude! A já už po těch letech stoprocentně vím, že ne, za kluky dám ruku do ohně! A když se spálím? Ale ne, jsem přece ČARODĚJNICE !!!:-)