Nejvěrnější přítel

Bylo to na Štěpána, zrovna jsem otevírala okno v kuchyni, když jsem ho spatřila. Ačkoliv na něm byla léta už znát, prošel pod našimi okny, jako by nic. 

Bylo mi to divné. Už nějakou dobu jsem ho neviděla, dobře vím, že ztratil sluch i zrak. Ale ze zkušeností vím, že "dokud neztratil čich, je to ještě dobrý", jak říká náš pan doktor.

Tak to je přesně on, malý psík Rexík od sousedů. Až po dlouhém čase jsem se dozvěděla, že je to vlastně potomek od našeho psa Juniora. Podoba se nezapřela, i ta jeho věrnost. To jsem ještě pracovala ve škole, když pravidelně před ní postával. Čekal na sousedovic kluky, až jim skončí vyučování. Když dokončili základku, vídala jsem ho opět stát věrně na autobusové zastávce. Vyprovázel kluky, kteří už jezdívali do města na školy. A taky svoji paničku, když jezdila na směny.

Věrný Rexík nikdy nechyběl ani u našeho domu, když nastala doba hárání naší Belinky, později i Sáry. Za každého počasí ležel věrně u baráku a čekal. Zajít si po svých malých nožkách až do dědiny, to taky nebyl vůbec problém. Znali ho prostě všude. Naprosto nekonfliktní pes, který ani moc neštěkal, jen věrně čekal. Rexík přetrpěl snad všechno. Před léty vlezl pod nastartované auto, jehož řidič nemohl tušit, že tam má návštěvníka a rozjel se. Psík byl pochroumaný, už se čekal jeho konec, vždyť byl tak maličký a křehký. Ale Rex se z toho všeho doslova vylízal.

Čas ale měří našim zvířecím parťákům rychleji, v psím nebi už je dávno Belinka, i Junior. Sousedovic Rexíka už bylo vidět jen kolem domu, vždycky udělal co bylo třeba, očichal svůj terén a zase šel  domů. Až do toho osudného vánočního svátku. Zrovna k nám přijely děti, když jsme zaslechli, že se hledá Rexík.

"Jejdanečky, vždyť já ho ráno viděla pod okny, proč jsem něco neudělala", vyčítala jsem si. Všichni jsme se shodli na tom, že to je prostě konec, jaký si nikdo z nás nepřál. Asi si připomněl dobu, kdy pravidelně chodíval na zastávku a to se mu stalo osudným, pomysleli jsme si.

Asi za dva dny vidím sousedy od naproti, kteří se vrátili z vánočních návštěv a přáli jsme si vše nejlepší.

"Měli jsme včera nocležníka", sděluje mi mladá paní a usmívá se. A tak jsem se dozvěděla, že když se v noci vraceli od známých z návštěvy, najednou zaslechli nějaké kňučení od potoka poblíž silnice. Posvítili tam a spatřili nešťastného a mokrého psíka. Nebyl to nikdo jiný, než tuláček Rexík od sousedů. Koupel a všechna péče, co byla třeba, ho vrátila zpět do života. Jeho majitelé už ho oplakali, nevěřili, že se najde. Už téměř osmnáctiletý psí kamarád se tak vrátil ke svým blízkým, už jsem ho opět viděla procházet se kolem domu, jako by nic. A přeji si jen jediné, aby důstojně, tak jako dosud žil, prožil i svoje stáří. Zaslouží si to.

(foto: obrázky.superia.cz)