Můj poklad z půdy.

Vzácné obrazy, klenoty, nebo zlato, se občas poštěstí najít kdekomu z nás. Volbu, co s tím uděláme, si pak musíme zvolit sami.

My, jsme nikdy neměli na honosné starožitnosti štěstí a vlastně jsme po nich ani netoužili. Sedm sourozenců, to byla nekonečná zábava a rodičům jsme dávali patřičně zabrat. Už dlouho nejsou mezi námi. Na maminku vzpomínám často, zvlášť když mám kolem sebe svých pět vnoučat. „Kdybych si tak vzpomněla na pohádky, které nám vyprávěla! A na příběhy, které kdysi posílala i do časopisů!“, zalitovala jsem. A stal se zázrak. Volala mi sestra Eliška, že při stěhování našla obálku, ze které vykouklo psaní naší maminky. Pohádky, říkanky i příběh, ve kterém figuruji i já. Jak bych mohla na něho zapomenout!

Když dobře zalžeš, jak bys pravdu řek! (Valašské můdrosloví)

Tetička Mariánka si pobyla u svých dcer na Valašsku podle chuti i s nejmladší dcerou Jituškou. Když se už prázdniny krátily, rozhodla se, že si spolu ještě zajedou ke známým do Jablunkova. Moc se na tu návštěvu těšila, protože prožívali druhou světovou válku vedle sebe a byli jako jedna rodina. Autobusem dojely s Jitkou na nádraží v Jablůnce a že měly dost času, procházely se po peroně. Sem tam tetku z myšlenek vytrhla Jituška, která, ač ještě nechodila do školy, luštila všelijaká písmena a jméno Jablůnka přemlela snad padesátkrát. A to už se začali trousit cestující, tak tetka měla napilno, že koupí lístky. Žene se k pokladně a potichu si šeptá, že chce jeden a půl do Jablůnky. Vtom se zarazila a v duchu si řekla, že to je přece blbost z Jablůnky do Jablůnky. Jak se to jenom jmenuje, je to podobné! chodila sem a tam jak koktavá stále opakuje Jab.Jab. Pak se otočila na Jitku. “Jituško, kam my to vlastně jedeme?“

„No, mami, ty to nevíš? No přece ke Gajdošom“. „ale to vím a kde bývají“, ptala se tetka. „Ani to, nevíš?“divila se malá, „přece ve škole, už jsme u nich jednou byli“. Tetka si jen povzdychla, protože vlak už se blížil a ona byla čím dál bezradnější. Marně se Jitka ptala, proč nenasedají, nemohly, neměly lístky.

Vlak odsupěl bez nich, tak se zklamaně vrátily do čekárny. Teprve tehdy tetčiny oči zavadily o jízdní řád visící na zdi. Jablunkov-Mosty u Jablunkova atd...

„Jejda, že mě to nenapadlo dřív podívat se sem, já hloupá čučela do země na peroně, tam to napsané nebylo, teď budem čekat na další vlak kolik hodin!“ Proklínala se tetka, když šla znovu pro jízdenky. Ještě navíc ji znervoznila usměvavá tvář paní pokladní, která ji oznamovala: „ale vy jste mohly jet už tím dřívějším vlakem“. Korunu tomu však dala malá Jitka, která vehementně vysvětlovala. „Ano, mohly, ale maminka si nemohla vzpomnět, kam jedeme!“ Ale tetka se nedala, vztyčila hrdě hlavu a na svou obhajobu dodala. „Ale né, je tu přece tak krásně, tak se mně nechtělo odjíždět!“

Tak to jsou moje poklady z půdy. Nejsou jen moje, jsou celé rodiny, pro další generaci, která je zas s láskou předá dál. Děkuji, mami.

(foto: já)