"Matko, velký zadky mají holky z těch placek".

Sdělovala opět své zaručené moudrosti naše milá sousedka. Nakukovala k nám často, zvědavost ji neodradila ani po příhodě s kohoutem, o kterém jsem kdysi už psala. Pokličky si sice už netroufla zvedat, tak aspoň rýpla jinak. "Matko, cítím, že zase děláte placky, bodejť by ty vaše holky neměly tak velký zadky", souhlasným kývnutím hlavy potvrdila svou pravdu. Příště místo placek použila krupici, šišky s mákem, prostě vše, co jsme jako rodina běžně vařili.

Tyto argumenty, však maminka pouštěla jedním uchem sem a druhým ven. Měla hlavně starost, jak uživit sedm dětí a v tom jí rozhodně sousedka neporadila. Byli na tom, co se jídla týká rozhodně lépe, než my. Zatímco tvary hlavně starších sester, už dosáhly pravých valašských rozměrů a nejedno mužské oko na ně pohlíželo se zalíbením, jejím dcerám se tak nedařilo. Těžko jí vysvětlovat něco o genetice, předcích, stále si mlela tu svou.

Když jsem nastoupila do základní školy, svačiny jsem spíš skrývala. Chléb s margarínem, nebo s povidly, nebyl nijak zvlášť lákavým pro ostatní, ale stalo se i to, že se našli jedinci, kteří rádi svačinu vyměnili. Ale jedináček Hanka, která měla svačinky vždy úhledně zabalené a obsah s několika vrstvami, těžko chápala, proč to samé nemám i já. Nechápala při svém dokonalém oděvu ani to, že já jsem měla zase obrovskou radost z vánočního dárku, tepláků, které jsem si hned na to, samozřejmě vzala do školy. Z její strany jsem však sklidila jen posměch. V její nevinné, naivní hlavince, to tak prostě měla a bohužel jí to nijaké štěstí do života nepřineslo, ba naopak.

Svačiny v podobě rohlíků a loupáků, dostal za úkol náš brácha, který byl už v devítce. S úkolem se však popasoval po svém a tak než došel až ke mně do třetí třídy, kdy rozvalil dveře, a zařval "ségra, tady máš sváču", oslnil tak leda spolužačky, ale ne mne. Jeden loupák byl tak akorát k zlosti. Ale brácha byl brácha, pyšné jsme na něho byly všechny sestry a tak jsme mu jeho čarování se svačinami i odpustily.

Když se zeptala paní učitelka  "děti, a co máte dnes na oběd", dělala jsem, že neslyším. Za nic na světě, bych nepřiznala, že kukuřičnou, pohankovou nebo ovesnou kaši. Chutnala sice dobře, ale to by mně asi nikdo nevěřil. "Jé to je tak pro dobytek, fuj", ušklíbla se Hanka. Tak jsem raději mlčela. Jednou jsem dostala lístek na oběd do školní kuchyně a to byl pro mne doslova obřad. Nechápala jsem ostatní, kteří se v jídle piplali a vyhazovali zpola snědené talíře. Inu, ne nadarmo platí přísloví, o sytém a hladovém.

Dnes, v době tak populárních prodejen zdravé výživy, jen zírám. Výrobky, které mě vlastně provázely celým dětstvím a mládím, mají teď zelenou. A tak ne sousedka, ale mamka měla pravdu, když vařila sice skromně, ale taky zdravě a hlavně moudře. A co se výroků sousedky týká, nejlépe to vyjádřil švagr, když si bral mou sestru. "Mamko, ženská musí být trochu při těle, když štěstí, tak plnou náruč!" A tento jeho výrok, se u nás stal tradicí.

Související články: Co dnes vaříte, matko?