Maminko, zvu tě na Randíčko.

Randíčka. Už ten název je lákavý, viďte. Dá se pod ním představit leccos slibného, někdy pravda opačného, každopádně vzrušujícího.

Trošku jsem zapátrala a nakonec zjistila, že je utvořena celosvětová oblíbená aplikace seznamování s tímto názvem. Je to služba pro bezpečnější randění, ale ouha! Česko prý to minulo. Tak zase nic, je to na každém z nás, jak si to zařídí.

Ta dvojice mě upoutala hned při příchodu, a nejen mě. I zraky ostatních návštěvníků restaurace. Sotva se otevřely dveře, objevil se v nich zhruba šestiletý gentleman, který lehce dveře přidržoval, aby do nich mohla vstoupit ONA. Krásná černovláska, kterou si vedl ke stolu, kde jí s uctivostí přidržel židli. Když usedla, posadil se i on na své místo se slovy: „Maminko, tohle je naše páté randíčko, dáme si něco prímovního“.

A pak se začaly dít věci. Malý muž začal s objednávkou. Nejdřív předkrm, k tomu pitíčko. Pro maminku dvojku červeného vínka. Po předkrmu další chod. Při tom všem hodování stačil konverzovat a dokonale rozesmát nejen mámu, ale i přísedící. Zírala jsem beze slova na ten úkaz, který se jen tak nevidí. Tomu říkám randíčko!

A když se pak malý muž zvedl, v ruce s mávající bankovkou kráčel k pultu, ozvalo se od něho: „Přejete si platit, prosím?“ zpoza pultu malý muž vystoupil na špičky a pronesl „Jo, prosím“.

Při návratu ke stolu si nešťastně ťukl do čela. „Maminko, vždyť já ti zapomněl objednat dezert! Tak příště, při dalším randíčku, slibuju!“

/věnováno Míši a Kryštůfkovi/Fota: Míša/