Maminko, já chci domů!

Prázdniny se přehouply do druhé poloviny, pobyty na letních táborech jsou stále aktuální a některé vzpomínky tak živé...

Zrovna včera, jsme s ženskýma v "babinci" probíraly tohle téma. A já se, přátelé, neměla čím chlubit! Do tábora, ani kamkoliv jinde, by mě totiž nikdo nedostal ani párem volů. Všude mimo domov jsem brečela ( po valašsky šklébila) a bylo mi neuvěřitelně smutno. Nebylo tedy divu, že mi sourozenci začali říkat  "Šklebíku". Ale já si prostě nemohla pomoct. Jen jsem si vždycky přála, aby tohle nezdědili mí synové. Bohudík se tak nestalo, do táborů se těšívali, ale já prožívala opět muka a strach o ně. Jak jsem nad jejich koresponďáky bulela, to jsem přiznala, až byli velcí. 

Nebyla jsem však zdaleka sama, kdo odloučení od domova bral špatně, jak popisovaly ve svých vyprávěních ostatní ženské.

Například Ivanka, při návštěvě rodičů na letním táboře, už stála i s kufříkem u silnice a tvrdošíjně odmítala vrátit se zpět. Poté se ale nechala přemluvit a na tábor pak jela ještě víckrát.

To Danka, psala srdceryvné dopisy, doprovázené množstvím srdíček a rozmazaných slziček s dovětkem. "Maminko, to jsou moje slzy", to aby máma pochopila, že je posílá přímo online.

Pepíček, ten napsal zprávu z tábora stručně a jednoduše. "Ahoj mami, tati, mám se dobře, pořád brečím!"

To malý Ondra, se právě z tábora vrátil a s plyšovým medvědem pod paží, kterého si s sebou vezl jako maskota, oznámil.

"Tak jsem to přežil, vrátil se, ale abys věděla, maminko, jel jsem tam jenom kvůli tobě!"  Krásné vyznání, což?
Radek, sotva co se s táborem těžce smiřoval, co čert nechtěl, nastoupil s ostatními dětmi do vlaku zrovna ve chvíli, kdy tudy jela jeho babička.

Ta vzpomíná ještě dnes. "Doteď vidím ty jeho smutný, prosebný oči, měla jsem sto chutí vzít ho s sebou, ale statečně to odmítl". To byl teda frajer kluk!

Tak to vidíte. Holky, nebo kluci, všichni máme nějaká ta tajemství, když se vzdalujeme od domova. Nejdůležitější však je, užít si to, bezpečně se vrátit a mít nač po letech vzpomínat.