Mami, tak jsem novopečená tchýně

neboli svokra, jak se to vezme, když svatba byla česko-slovenská. Vím, že i Tebe ta čárka mezi národy štve, ale s tím my dvě asi nic nenaděláme.

Na daleké východní Slovensko jsme záměrně jeli přes mé milované Valašsko, Velké Karlovice. K tomu, aby se tam člověk podíval, nemusí mít ani navigaci, vše se řídí srdcem. Je to přece Tvůj rodný kraj a já Ti musela sdělit tu novinu, že povedu Tvého vnuka k oltáři.

To víš, chvíli jsem tu svatbu "ve velkém" našim mladým zazlívala, vůbec jsem si nedovedla představit víc jak sto lidí pohromadě. Ale sen se stal skutečností a nejen já jsem byla velice mile překvapena. Ještě, že mi tu novinu, že povedu syna k oltáři, sdělili až na poslední chvíli. To víš, jak dovedu zmatkovat a stresovat. Ale vykračovali jsme spolu statečně, já hlavu hrdě vztyčenou, přece jsem dobře věděla, koho předávám nevěstě. Musím se Ti přiznat, že mezi slzičkami štěstí jsem nezapomněla stáhnout břicho, vyrovnat faldíky, aby mi to na fotkách slušelo.

Musím Tě, mami ujistit, že své ano, řekli oba zřetelně a nahlas. A jak jim to spolu slušelo! Samotná oslava v krásném a honosném prostředí jen potvrdila, že ti Slováci se prostě umí veselit. Vždycky jsem si myslela, že Valaši jsou hbití, ale na ně prostě neměli. Hoši i děvčata z folklorního souboru poletovali jako na drátkách, ani jsem to nestíhala očima, ale přece se jen můžu pochlubit, s děvčicama jsem to v kole vydržela obdivuhodně dlouho. Co na tom, že pak kolena kvílela, alpa pomohla, jako vždycky.

Na svatbu se sjeli téměř všechny Tvoje děti a všichni, které jsi měla ráda. Scházet se, dodržovat rodinné zvyky, být veselí, tak jak jsi nás to učila, tak to bylo opět splněno beze zbytku. Musela jsem Ti to napsat, vím, že bys mi to neodpustila. Takové zprávy se přece musí sdělovat.