Mami, prosím tě, máš svačinu?

"Honem se pojďte podívat, už je vedou!" Stála jsem netrpělivě u okna, a svolávala své kolegyně ze školní jídelny. Každým rokem jsme nástup prvňáčků prožívaly s nostalgií a slzou v oku.

Všechny jsme byly přece mámy a střídavě se v tom zástupu prvňáčků mihlo i dítko některé z nás.

Krásná tradice, kdy ostřílení deváťáci převzali v mateřince nastávající prvňáčky a slavnostně pak kráčeli ke škole. "Mazáci" s hlavou vztyčenou, prvňáci většinou vylekaní z toho, co je asi čeká. Krásný kontrast skoro dospěláků s nastávajícími začátečníky.

I za mého dětství probíhalo slavnostní zahájení školního roku, úplně cítím tu atmosféru. A vidím se pak přikrčená ve školní lavici, s provinilým výrazem ve tváři, protože já jediná, jsem neměla první den svačinu. Hned první den takový prohřešek! Obava ani ne tak z toho, že bych měla hlad, ale že jsem od prvního dne něco nesplnila. Ale maminka nás měla tolik na starosti, na jedno dítko se snadno zapomene. Později tuto její úlohu převzal brácha.

Když nastoupili mí synové do školy, byla jsem proto ráda, že je mám tak blízko při sobě. A když se pak jeden po druhém ukázali ve dveřích školní jídelny, už jsem věděla, co bude následovat.

"Mami, prosím tě, máš svačinu, nebo něco na zub?"zaznívalo často po celých devět let školní docházky. Ne lenost, spíš taková tichá dohoda, nebo ujištění, že je máma a hlavně obživa nablízku.

Uteklo to jako voda. Když jsem jednou po takovém předání svačiny zaslzela,  kolegyně se podivila. Ale já měla důvod.

"Holka, napadlo tě, že je to vlastně dnes naposled, co přišli naši kluci za námi?"

"Pane jo, máš pravdu, já na to úplně zapomněla, že můj i tvůj kluk zde přece končí," a už i ona sahala po kapesníku.

Zvykli jsme si na sebe vzájemně, naše děti a my, mámy. Ale každým rokem se něco začíná a něco končí. Synové se rozeběhli na studia, každý do jiných končin, místy se i setkávali ve stejném městě. Ale vždycky, když nastal víkend, zjevili se ve dveřích a já už netrpělivě čekala tu známou větu.

"Mami, máš něco k snědku?"