Machruješ a neumíš ani pověsit prádlo!

Je až s podivem, co se člověku po létech vybaví, když vidí někoho věšet prádlo. Už za mého mládí platilo, že nejlepší aviváž je čerstvý vzduch a nejlepší žehlička je svěží vítr. A taky to, jak prádlo pověsíte.

A zase jsem se ocitla u nás doma, v domě, s číslem popisným osmadvacet. Sedm dětí, to bylo něco prádla! Než jsme měli v bytě koupelnu, uběhl nějaký čas a všichni nájemníci prali na dvoře ve společné prádelně. Posléze i k nám domů zavítala, pro nás velká vymoženost, pračka. Sice pokrok, ale kvanta prádla se muselo ždímat rukama, a v ledové vodě...brrr. Dalo to fušku, hlavně mamince, ale i nám ostatním se tato práce nevyhnula.

Když bylo hezky, sneslo se prádlo na zahradu, kde schnulo třeba celý den. V zimě, se muselo vynést na půdu. Tuto činnost jsem měla nesčetněkrát na starosti, dodnes vidím a cítím těžké tepláky, punčocháče, které v mých malých rukách nešly jen tak vyždímat, a donést je až na půdu, to byl teprve výkon. Proto jsem se někdy osmělila a troufla si věšet prádlo na pavlači, kterou si jaksi zabrala naše sousedka Veselá. Když jsem se jí trefila do nálady, bylo to fajn, že mě tam milostivě pustila, ale zase jsem musela nést těžkou kritiku, což jsem zvládala statečně. Prostě jsem si při práci zpívala nahlas, a na nějaké řeči jsem nedbala.

Ovšem do té doby, než jí zřejmě něco přelítlo přes nos. Když viděla, že musím k věšení použít i malou židličku, tak, abych dosáhla na šňůry, vytáhla opět jeden z drápků nevole a jízlivosti.

"Machruješ tady s písničkama, a ani to prádlo neumíš pověsit", sykla mně za zády, až jsem se zpotila. O tom, jak se správně věší prádlo, jsme samozřejmě, my holky, dávno věděly od maminky. Dodnes si pamatuju, jak nám kladla na srdce.

"Víte, na to musíte dbát. Prádlo před věšením pěkně protřepat a pak věšet druh vedle druhu. To znamená, že punčocháče, kalhoty, tepláky, vše v jedné řadě, pak halenky, košile, i ručníky a utěrky pospolu, ať to lahodí i oku a taky, aby vás sousedi nepomluvili." 

Tentokrát jsem však před sousedkou měla asi trému, jak mi dýchala na záda a omylem pověsila jedny punčocháče mimo ostatní. Dala mi to náležitě vyžrat, navíc ji asi pobouřila moje zpěvná nálada. A já natruc spustila pěkně od plic a na celou pavlač tehdejší hity Vondráčkové, Kubišové a Neckáře, Jó časy se mění, Hej pane zajíci  a na židli se vrtěla chvíli jako slavná Marta, či Helena, jen Neckářovu roznožku jsem si netroufla. Nebylo třeba, sousedka bez řečí zaplula zpět do bytu.

Na to všechno, jsem si dnes vzpomněla, když jeden mladý pán od vedle, věšel prádlo stylem.... Jedna ponožka,.. tričko,.. trenky,.. další ponožka.... 

Musela jsem se začít smát a polohlasem mu říkám.

"Veselka by ti dala, kdyby tohle viděla!" Nechápal, jak by taky mohl. A já si tak pro sebe říkám.

"No, není to vlastně jedno, jak to visí? Hlavně, že to uschne a nemusím to žehlit. Jó, časy se mění, mami!"