Lidi, to je moje taška!

Tak jsem si zase jednou vyjela na trhy. Kdo by odolal bio zelenině, přímo od pěstitelů. Škoda, že jsou u nás v městečku jen jednou týdně.

Náměstíčko našeho malého městečka je zaplněno chtivými zákazníky, jako jsem já. Spokojeně obíhám stánky, plním tašku až po okraj. I když nemám odvoz, všechno zvládnu odvézt autobusem, však mám ještě svaly jak Fibingerová. Takovou extrovní zeleninku mi můžou závidět i v Praze.

Ještě dokoupím nějakou maličkost, mlsání na víkend a šinu si to k autobusovému nádraží. Na jeho samém okraji míjím hlouček náruživých kuřaček, inu, zákon je zákon, milé kuřačky, pomyslím si trošku jízlivě a do ucha mi zazněl kousek jejich hovoru.

"A cos přijela vyřizovat, Božka?" ptala se zrovna její kolegyně a potáhla z cigárka.

"Ále, jen vybrat prašule, trochu víc, budem nahazovat barák", odpověděla chraplavým hlasem Božka. Dál jsem tomu rozhovoru nevěnovala pozornost, stoupla jsem si na své stanoviště a tvář nastavila slunci.

Zrovna se chystal odjet autobus přede mnou, ještě dobíhala poslední cestující, když v tom volá nějaká paní z lavičky.

"Jé, paní, zapomněla jste si tady tašku." Paní od autobusu se otočila se slovy. "To není moje, ta taška už tam ležela" a rychle pokračovala v nastupování.

Vtom se z hloučku za rohem probrala hulící Božena.

"Jéžiši,  lidi, to je moje taška, mám v ní všecko, doklady, prachy, jen jsem si odskočila zakouřit," omlouvala se na celý autobusák.

Všichni se smáli, včetně mě, že to nakonec dobře dopadlo, i když Božka-hulička byla sakra nezodpovědná. A já se v duchu zasnila, jaký mám vlastně štěstí, že dobu cigárek jsem si odbyla, když stály nejvíc tak deset korun, a já je potajmu kouřila se staršíma sestrama, takže dnes už mi nehrozí žádné problémy.

Ze snění mě vyrušil můj autobus, který právě přibrzdil na stanovišti číslo čtyři, já s klidem v duši a s ještě doznívajícími vzpomínkami do něj nasedla. Dveře se zavřely, ale než se řidič rozjel, zaúpěl na celý bus.

"Ženský, která z vás tam venku zapomněla tu velkou tašku???"

Tož, kdo jiný, než já. A to jsem, prosím, ani nehulila!