Leváci, dnes máme svůj den, slavme!

A nejen Den leváků, ale i Den šicích strojů, jak hlásá titulek v novinách. A protože se týká i mě, musím zavzpomínat.

Už jako malá holka jsem chytala vše do levé ruky. Tehdy, v šedesátých letech, to bylo nenormální až ostuda. Ale nemohla jsem si pomoct. Nejvíc mi vadilo, že se na mě zlobí i maminka, ale tehdy to tak prostě bylo. "Zase ta levaňa", povzdychla si vždycky, když mě viděla, že používám svou levačku. Po příchodu do školy jsem si oddechla, že jsem nebyla sama divná, bylo nás asi pět. V lavici mi pak došlo, že moje levačka a sousedky pravačka si nějak překáží, tak jsem i já zkusila tu svou pravou. A světe div se, povedlo se! Nakonec jsem uměla psát obama rukama docela obstojně. Tak se ze mě stal přeučený levák.

Ale to jsem si myslela jen já. Moje přehodná maminka měla taky radost a to velkou. Jen do té doby, než si umanula, že mě naučí šít na naší stařičké Ladě. Sotva jsem se usadila na židli a hrnula se použít levaňu, tak maminka spráskla ruce a zabědovala. 

"Bože, vždyť ty si tam přišiješ ruku" a bylo po radosti. Ale to mně nevadilo, na šití jsem stejně neměla buňky. Když jsem krájela chleba, zeleninu atd...vždycky jsem se raději otočila k mamince zády. Ale i s tím se jakžtakž smířila, hlavně, že jsem psala pravou.

Jako žena za pultem, kde jsem působila víc jak dvacet let, jsem mnohdy přiváděla do šoku zákazníky, kteří hleděli na mou levačku s nedůvěrou, ale pak se uklidnili, když se mi s lehkostí v ruce podařilo ukrojit přesnou váhu, tak jak si žádali. A ještě s úsměvem jako bonus. Pamatuju však na jednoho zákazníka, který v mé levačce uviděl sekeru, když jsem mu sekala kotlety tak, jak požadoval. Zbledl a zakoktal.

"Rraději zavolejte vedoucího, jste ještě moc mladá na to, abyste o tu ruku přišla!" Tehdy jsem to brala spíš jako kompliment. A ten jsem použila po mnoha letech v jednom řeznictví.

"Prosila bych čtyři kotletky", oslovila jsem mladičkou učenku. Ta se trošku nakrčila, vzala do své levačky sekáček a jak mohla s urputností sekala ty moje řízečky. Pak se začervenala a omluvným hláskem mi pošeptala.

"Nezlobte se, dělám to poprvé, teprv se učím". Tehdy jsem se i já k ní naklonila a pošeptala.

"Co máte z toho, já byla úplně stejná, jako vy, to se zvládne!"

A zvládlo se to. Teď už jsem babička a poočku s úsměvem sleduju malého Pavlíka, jak skoro pokaždé vše bere do své levé ručky. Že by se historie opakovala? Tak to vůbec nevadí, zvládne se to!

(foto: já)