Kéž by andělé strážní byli vždy po ruce...

Dnes a denně čteme ve zprávách o úrazech dětí. Při sáňkování, na lyžích, kdekoliv. Vždycky mi zatrne, ale ještě, než začnu soudit, zapátrám v paměti. I já byla dítě. Dostaví se zmoudření až věkem?

Při každém článku o neštěstí, se v diskuzi vyrojí i ti, kteří zaručeně snědli všechnu moudrost světa. A přitom je tak snadné, se jenom trošku vrátit zpět, do dob našeho dětství. Leckdo si třeba jen ve skrytu duše přizná, že nebyl jiný. Já to přiznávám veřejně.

To bylo něco zákazů a příkazů, až šla hlava kolem. Tisíckrát nám rodiče kladli na srdce, že sáňkovat na "Křižák" nesmíme. Nebylo to nic platné.

Celý barák, zhruba patnáct dětí, včetně mne, nejmladší, nedbaly žádných příkazů. Vyšplhaly jsme i se sáňkama na nejvyšší bod ve městě, tzv. Křížový vrch a podnikaly kaskadérské jízdy. Míjely jsme hřbitovní zeď, musely se vyhnout třem kapličkám a celý sjezd ukončit prudkou zatáčkou, lemovanou domy.

Neskutečná "romantika", pro nás děti ! Občas se sice objevil někdo z dospěláků a patřičně, po zásluze nám vynadal, ale my jsme na to nijak nedbaly.

Tisíckrát jsme měli všichni zakázáno chodit po kolejích, vyhýbat se potokům, nebezpečným strouhám....

Dnes, pokaždé, když při procházce míjím kapličky, hřbitovní zeď, přejede mi až mráz po zádech. Je to veliké štěstí, že se tehdy nikomu nic nestalo.

***

Když byli synové malí a přestěhovali jsme se na vesnici, byla jsem zase já ten rodič, který dával rozkazy a příkazy. I tady se objevila nebezpečná místa, jak jsem tehdy starostlivě usoudila.

"Nepřejte si mě, jestli vás uvidím bobovat za "hřbiťákem", je to tam nebezpečný", dodávala jsem důrazně.

"A nebo na kolech po silnici....."

"A na rybník, to už vůbec ne...."

Nepomohlo mé neustálé sondování, kde se kluci zrovna nacházejí, stejně jsem se vše dozvěděla, třeba i po létech, až byli dospělí.

"Brácho, pamatuješ, jak jsme skákali na rybníce, když tálo? Ještě tam byly ledový kry."

"Jasně, že pamatuju", přidal se hned druhý syn.

"A taky to, jak jsme tajně, místo do kroužku, utekli sáňkovat za hřbiťák, ani jsi to mami nevěděla", dodali oba se smíchem.

Nevěděla, možná zaplať bůh, že nevěděla. Jsem přesvědčená o tom, že by si to stejně vyzkoušeli, jako vše, co je zakázané.

První cigárko, první flaška, či zběsilá jízda na kole. Na všechno musí přijít sami a možná se i spálit, jen tak pro výstrahu. Andělé strážní, nejsou totiž vždycky zrovna po ruce!

"Mami, vidělas ty děcka na rybníce, vždyť to není vůbec zamrzlý, okřikoval jsem je, ale asi si z toho nic nedělali", láteřil právě dneska syn.

"Ano, viděla, synu. Možná, že si z toho nic nedělali, jako vy s bráchou a mnoho jiných před léty. Ale jsem ráda, že už jsi na dobré cestě, myslím s tím zmoudřením", dodala jsem a mrkla na souhlas.