Když už sis nás pořídila, tak o nás taky pečuj!

Po pravdě řečeno, já o vás zase tak moc nestála, ale okolnosti mě donutily. Přibývaly mi vrásky, od neustálého mračení, copak to šlo? Přece ve svém věku a při svých příjmech nevyhledám plastiku. Ano, řeč je o vás, mé milé brýle!

Nikdy jsem si je ke svému životu nepředstavovala. Až jednou, když jsem popadla televizní program, že do něj nakouknu. Ale ouha! Nepomohlo oddálení ruky, co to jen šlo, spíše přiblížit papír až blízko k očím a s přimhouřením něco málo přečíst. Byla to fuška, čím dál větší. Tak došlo i na mne a já musela k očnímu. Chvála bohu, že to budou brýle jen na čtení. Velký výběr tehdy moc nebyl, vzala jsem zavděk poměrně velkými, kostěnými, podobné těm, co jsme vídali v Bakalářích. Ale staly se mou součástí, bez nich to prostě nešlo. Co na tom, že se mi moc nelíbily, přečetla jsem s nimi, co bylo třeba, to bylo hlavní. Však je mám jen doma, jinak přece vidím, jak ostříž.

Ale kdepak! Když jsem po čase chodila po obchodě a na cenovky neustále zaostřovala s přikrčeným nosem, to ještě šlo. Ale když jsem se začínala na ulici hrnout k neznámým lidem a mohutně je zdravila, to už přestávala být švanda, ale spíš to byl pěknej průšvih. Holka, nic netrvá věčně, hajdy k očnímu! Ač jsem se snažila sebevíc, daná písmenka ve sloupcích, jsem prostě nezvládala a verdikt zněl. Silnější brýle na čtení a druhé na dálku. Mé obstarožní domácí brýle, už dávno zaujaly funkci televizní, k tomuto účelu jsem je začala používat. Navíc utrpěly už kdejaký šrám, když mi třeba upadly. Největší újmu však utrpěly, když jsem na ně při hledání sedla. Z bezradnosti mi pomohl šikula syn, který mi je drátkem opět stáhl tak, aby držely aspoň pohromadě. Co na tom, že nešly už složit a byly ještě víc nevzhledné, měla jsem je přece "jen" na televizi.

Velký šok jsem ovšem zažila, když při objednání na oční, mi paní doktorka sdělila, ať vezmu své dosavadní brýle, to proto, aby je posoudila. Byla ve mně malá dušička, protože už pohled na ně, byl nehezký. Černou izolepou omotané "něco", jsem s omluvami a těžkým srdcem předávala mudr. Ta se jen usmála a uklidnila mě slovy. " Z toho si nic nedělejte, viděla jsem horší". Tak aspoň nějaká úleva!

Pro své budoucí brýle, jsem si tentokrát už zašla do optiky, kde mi paní věnovala velkou pozornost a mou nedílnou součástí se tak staly dvoje krásné brýle. Červeně zdobené na čtení a krásně fialové, na běžné nošení. To aby mi prý ladily k vlasům, a dodaly sebevědomí, jak dodávala paní v optice. Ladí a já je opečovávám, nejen proto, že stály nemálo peněz. Jen jsem si na ně musela zvykat a hlavně je nezapomínat nosit. Nebylo totiž nic příjemného, když jsem se vydala do Prahy na muzikál a mé "fialky" nechala doma. Z představení jsem tak měla opravdu jen poslechový zážitek. Nebo situace spíš komická, kdy jsem čekala na autobus sice s načesanýma, fialkovýma vláskama, přiměřeně namalována, ale na nose se vyjímaly místo mých "fialek", izolačkou omotané, televizní brýle. To mi opravdu zvedlo sebevědomí, milá paní z optiky! 

A tak když se někam chystám, abych něco nezapomněla, držím se návodu, který jsem kdesi okoukala.  K+M+B=...koruny, mobil, brýle. Vím, že k tomu brzy přibudou ještě zuby, ale to bych musela jednoho krále přimyslet.