Když už pomalu zakopávám o bradavky

Je právě ráno, den oslavy, vnouček ke mě s předstihem přiletí a závanem větru cítím i sílu parfému. Ta vůně, síla okamžiku, to všechno mi něco připomíná.

„Copak to tu tak silně voní?“ ptám se udivena.

„No pšece já, Pavlík, musel sem se k tobě naklášlit, když mám ty nalozeniny!“ No čemu se vlastně divím?!

Já v jeho čtyřech letech, už taky měla zkrášlovací procedury plně v merku. Mým nejstarším třem sestrám se už zapalovala lýtka, chtěly se líbit, a pro mě nebyl problém si ráno přivstat a probrat kabelky s jejich šminkama. Ale to bylo celkem riskantní. Lepší a klidnější situace nastala, když měly odpolední směnu a já si vlastně mohla libovolně napatlat na mou nevinnou dětskou tvářičku všechny ty krémy, líčidla a rtěnky. Pak se i kvalitně pošplíchat voňavkou. Moje nevinnost rázně skončila v okamžiku, kdy se mi ani za nic nepodařilo všechno to svinstvo umýt. Nevím čím to, ale smýt tehdy rtěnku nešlo jen tak, fakt nekecám. Hubu jsem měla odřenou, rtěnku rozmazanou po celé té nevinné hubě a krása byla pryč. A ségry, nevyspalé po odpolední dřině v továrně, se taky netvářily bůhvíjak mateřsky.

Tak jsem si to šminkování vynahradila převleky. Šaty mých sester byly sice prosté, ale přesto krásně seděly, ale bohužel jenom na nich. O patnáct let mladší vyžle, se nemůže dmout pýchou a vnady, i když si nazuje třeba křampy. Lodičky s vysokým podpatkem mě uchvátily už ve školce. Co na tom, že se mi v nich nožky klátily a hrozila zlomenina, za ten úžasný pocit to stálo. A princezna Jituška si v nich tančila po kuchyni, co to dalo, pěkně se vznášela jako víla, hlavně kde bylo lino, takže to pěkně klouzalo a představovala si, že je Popelka, ke které vzhlíží princ. Krásná to vzpomínka i představa!

„Babičko, babi“, probudil mě náhle z nostalgie vnuk, „už půjdem na tu moji oslavu?“

To víš, synku, že půjdem, pomyslela jsem si, ale s tím tancováním už to nebude bůhvíjaké, teď, když už pomalu zakopávám o bradavky a navíc se nachyluji čím dál víc dopředu, tak to nebude žádná hitparáda. Ale náhle mi svitlo.

„Pojď, chlapče, užijeme si tu oslavu jaksepatří, třeba si i zatančíme“, ...dokud jsem ještě tady!

PS. (Ten odvážný název bych asi měla vysvětlit. Když jsem vnoučatům předčítala z Červené Karkulky pasáž „babičko, proč máš tak velké oči, uši, nos“, zeptal se mě zvídavý vnouček „babi a proč máš tak dlouhý prsa?“ už ta představa, že si po nich budu za chvíli šlapat, mi přišla k smíchu.)